Čtvrtý bratr / Loki /

Vlk v labyrintu a malá mořská víla

Nemám rád pohádky. Ale tohle není pohádka.Snad mi po přečtení této kapitoly zbudou alespoň nějací čtenáři.....

Rozbušilo se mi srdce a téměř se o mě pokoušely mdloby.Počkala jsem až odejde a sedla si na kamennou podlahu.Třásly se mi nohy.

Nakonec jsem se donutila vstát. Čím dřív zanesu šaty paní Nann,tím dříve mě propustí a já budu moci za ním….

Během chvíle jsem běžela chodbou do svého pokoje. Nejprve nachystat šaty,pak se umýt. Jestlipak se dovedu učesat tak, jak češu některé paní?

V horké vodě jsem zalitovala,že nemám nějaký květinový olej,nebo sůl. Nebyl ale čas jít do města. Loki čekal a já vlastně také.

Při česání mě neustále napadaly myšlenky na to ,jak se mám chovat.A jaké to vlastně bude.Oblékla jsem si své nejlepší šaty,přes obličej přehodila závoj a vyklouzla z pokoje.

Cestou k Lokiho komnatám jsem nikoho nepotkala.

Nějakou dobu po té,kdy si poprvé přivedl na noc valkýru, propustil všechny sloužící.Tedy mě a dva strážné.Chvíli jsem se bála,že to souviselo s tím,že jsem je spolu viděla,ale tohle se stalo až několik týdnů po tom mém nešťastném prvním dni ve službě.

Ted´ se můj strach zase začal probouzet.Asi jsem o tom neměla říkat paní Nann,ale bohyně byla tak milá a přívětivá.Cítila jsem,že se jí mohu svěřit…

Uprostřed chodby ležel obrovský vlk. Zatrnulo mi. Zvíře ale podle všeho spalo.Proto jsem lehce zaklepala na tmavé dveře a stiskla kliku.V místnosti bylo šero.Proklouzla jsem dovnitř a zavřela za sebou.

Kolem mě se najednou rozlila tma.Udělala jsem ještě několik kroků vpřed a narazila do vlhké kamenné zdi.Trochu jsem vykřikla.Vypadalo to,jako bych si spletla dveře a nyní tápala v nějakém sklepení.Ohmatala jsem kvádry před sebou.

Nic se přeci neděje.Jsem hlupačka.Vrátím se ke dveřím a vyjdu na chodbu.

Místo dveří ale byla zeď.Mé oči trochu přivykly tmě.Byla jsem uprostřed dlouhé chodby.Na jejím konci se ozvalo zavrčení.Pak znovu.To už jsem se rozběhla pryč.Zase zeď a náraz.Rychle vstát a najít jinou chodbu. Vrčení. Blížící se cvakání drápů o dlažbu.

Ztratila jsem se ve sklepení a za mnou se vplížil z chodby ten vlk.Vytryskly mi slzy.Takový strach.Taková hrůza.Prchala jsem dál.Občas ze z nějaké postranní chodby ozvalo zavytí.

Najednou stál vlčí stín přede mnou.

Pomalu se blížil. Vrčel. V té tmě jsem nemohla vidět jeho tlamu,ale určitě byla rozšklebená a plná velkých ostrých tesáků.A za zády byla najednou stěna.

Při mém křiku zvíře zpomalilo a naklonilo hlavu na stranu.Skoro to vypadalo,jako by ho mé počínání zaujalo.Znovu jsem vykřikla.Tentokrát se odrazil a skočil.Přitiskla jsem se zády ke zdi a zaryla prsty mezi vlhké kvádry.

*****

Seděl jsem na stole a bavil se pohledem na Myš pobíhající zmateně po mé komnatě.Občas narazila do nějaké stěny, kterou tvořilo magické bludiště, ale pak se opět vzpamatovala a klopýtala dál. Vlk v bludišti jí neustále doháněl.

Kdybych ji nepotkal právě u Nanniných pokojů,nevzbuzovala by ve mně takové podezření.

Co o mě mohla vykládat?A byla to vůbec ona?

 Hedrun neviděla a nebylo tedy co by komu říkala. A paní Sygin se o předmětu svého neúspěchu těžko někomu svěřovala.Jako viník mé dnešní potupy zbývala tedy jen ona,Myš,jejíž jediná smůla byla její zbrklost a patrně i představivost.A její myší povaha.