Čtvrtý bratr / Loki /

Miska jedu

Úvod dnes píši na konec kapitoly,nechci Vás svým názorem na dnešní část,nějak ovlivňovat ....

Za případné zachování přízně Vám předem děkuji. :)

Nespal jsem. Asi. Pocit, kdy nevíte,jestli se celou noc převalujete v posteli a nemůžete usnout,nebo jestli jste na chvíli usnuli.

Já nebyl v posteli.A prostupoval mě chlad.

Bylo slyšet hlasy od vzdálených ohňů.Smích,zpěv,občas pár výkřiků. Midgarský lid slavil jeden ze svých podzimních svátků.

Věří,že je oheň v těchto dnech ochrání nejenom před zimou, ale i před přízraky. Jejich starší se mi , ačkoliv ne příliš dobře,snažili vysvětlit podstatu toho slova a strachu z něj.Říkali,že je to něco jako oživlý sen.

Uplynulo mnoho let,než jsem pochopil a to až ve chvíli,kdy ožil i můj snový děs stal skutečností.Mojí noční skutečností.

Posadil jsem se na písku a protáhl si nohy.Sledoval jsem jak botou odhrnuji několik mušlí vyskládaných v kruhu kolem.

Nenašel jsem co jsem hledal.Ne zde.

Brzy mě zima vyžene do Ásgardu ,nebo do Vanaheimu. Pohlédl jsem k planoucím ohňům a na postavy kolem nich. Jejich bůh je zase brzy opustí.

*****

,,Rozhodl ses odejít,pane? ´´ Starý muž,podpíraný světlovlasou dívkou ,na mě upřel šedé,nevýrazné oči.

,,Ano. Zítra ráno.´´

Stařec pokýval hlavou.

,,Zdáš se mi smutný ,proč? ´´ Nespouštěl jsem oči z plamenů.

,,Pane ,vím,že to co ti řeknu,si mohu dovolit říct,protože jsem tak starý. Jsi pro nás všemocný a věčný,ale ve své věčnosti si neuvědomuješ pomíjivost nás,svých věrných lidí. Ty můžeš sedět dva měsíce v louce a těšit se z květin. Je to pro tebe okamžik. My takový dar času nemáme….´´

Zamyslel se.Podle všeho mi chtěl ještě něco sdělit.

,,Bohové vám ,smrtelným, mohou závidět vaše dětství.To jejich není tak dlouhé,v porovnání s časem,který je jim vyměřen.´´

,,To je zvláštní slyšet,Loki.´´ Stařec se usadil na lavici a vnučka jej přikryla beraní kůží. Pak odešla. Nechtělo se mi nad starým stát. I když to byl smrtelník,cítil jsem k němu určitou úctu. Dřepl jsem si vedle něho.Dlouho jsme mlčeli.

,,Bojím se,že už tě v pozdním jaře neuvidím,pane,to byla myšlenka mojí předchozí řeči.´´ Hlas se mu najednou zatřásl.

,,Stále doufáš v hrdinnou smrt?´´ Někdy měli zvláštní uvažování.Zvlášť ti staří.

Pokývl.

*****

Sleipnir zlehka klusal k místu,kde jsem před nějakým časem našel pohodlný průchod mezi světy.

Proč jsem vlastně tomu starci slíbil,že až se vrátím,odvedu jej do Valhaly?Mohl jsem to udělat už nyní a mnoha způsoby.Proč jsem to slíbil?

Pro svůj špatný pocit?Pro to,jak mě trestá bezejmenná mrtvá dívka?Od chvíle,kdy jsem seděl celou noc  a den s jejím mrtvým tělem v náručí,jsem žádnou ženu neměl.Na chvíli mě od ní osvobodil pohled na hladinu,která se nad ní zavřela.

A pak se poprvé objevil ten skutečný sen.

Stříbrem zdobená miska držená v drobných dlaních nad mým obličejem.Pravidelný zvuk odkapávající vody.Nenávidím ten zvuk.Nenechá mě spát,ani myslet.Miska se plní a pomalu přetéká.Voda mi skrápí obličej.Není to voda.Tekutina pálí v očích a štípe.Čpí při vdechnutí a spaluje mé plíce.Dusím se.A pak miska zmizí, i ty dlaně,co jí drží a jsou tu jen kapky.Pomalu. Pravidelně. Odkapávají na obličej,pálí mi vlasy a kůži.Nemohu uhnout jen útrpně doufám,že se ta stříbřitě lesklá nádobka zase objeví.

Zabil jsem tolik živých tvorů,až teď mě budou pronásledovat výčitky? Je to přeci směšné. Nebo mě děsí,že se necítím tím,kým dřív? Měl jsem přeci pro Thora vymyšlenou odvetu,proč váhám?Bojím se,aby jed nekapal rychleji na mou tvář?

*****

Náhle padlo šero.Bylo chvíli po poledni a tma patřící k podvečeru padala kolem nás. Sleipnir přidal do kroku.

O chvíli později zadrnčela tětiva.Jedna ,dvě, deset. Šípy prolétaly mým tělem,stromy u cesty , Sleipnirem.

Ač neublížili,zanechávali ve mně zvláštní slabost. Pomalu jsem se v sedle sesul a položil tvář do koňské hřívy.Sleipnir stál a čekal.

Lekl jsem se.

První kůň proběhl neslyšně vedle nás.Na jeho hřbetě seděl jezdec a pobízel jej k rychlejšímu běhu.Následoval další. Několik psů.Vše stále bez jakéhokoli zvuku.

Posadil jsem se a otočil směrem,kterým přijížděli. Skupina asi patnácti honců se rychle blížila,pak projela kolem mne a skrz mě a pokračovala po cestě vpřed.

Neslyšel jsem je ,jen jejich šípy.Cítil jsem ale jejich vzrušení z lovu.Jejich nadšení,radost,touhu.

Nezáleželo na kořisti.Důležitý byl pocit ze štvanice.Kopl jsem Sleipnira. Vyplašeně uskočil.Nedbal jsem na to a hnal jej za ostatními jezdci.Chtěl jsem být součástí toho lovu.

Závod s přízraky.Za krátko srovnal Sleipnir krok s prvním koněm.Na okamžik se střetl pohled můj a divokého jezdce.Tohle byla Divoká honba.Setkal jsem se s přízraky svého midgardského lidu.A mohl jsem opustit své vlastní přízraky,těm svým jsem mohl uniknout,pokud se stanu jedním z divokých jezdců.Pro tento den a noc.Přijal jsem ten obchod.Byl jsem jedním přízrakem.Sleipnir supěl.Prolétli jsem křovím.Sklonil jsem se k jeho krku a pobídl jej do většího trysku.Jezdci za mnou začali zběsile křičet.Psi vyli.Prudký svah.Štěrk a kamenná suť odletující od kopyt.Málem mě ze sedla strhla spleť ostružin,která se mi zachytila za nohu.Sleipnir zaržál. Minulo nás několik temných postav a my opět vyrazili.

Obklopil mě šílený smích jezdců.

V tom smíchu byl klíč.Nikdo mě netrestá ,nikdo na to nemá a nikdy neměl právo.Nikdo si nemůže dovolit vztáhnout ruku na prince Ásgardu , krále Jotunheimu ,boha ohně a klamu.Jediný,kdo mě může trestat,jsem jen já sám. Mučím se výčitkami? Ano.Proč?Proč sebe,když mohou trpět jiní…

Bahnitý břeh potoka a volná louka.Pole .Další les a keře.Věrev mi rozsekla oděv i kůži na rameni.

Plot ,možná ohrada.Kamenité pobřeží.A nad tím vším jen smích a křik.A šílenství divokých honců.

*****

Ta bolest mě donutila vstát.Nebylo polohy,ve které bych mohl ležet bez bolest.Písek. Pláž.Ta pláž, jako včera?Ne. Jen podobné místo.Cestou k moři jsem si prohlédl své ruce,byly potrhané od větví a trnitých šlahounů.Skrz roztřepenou kůži kalhot prosvítaly krvavé šrámy.Vytáhl jsem si ze hřbetu ruky několik trnů a vstoupil do vody.

Nedaleko stál Sleipnir. Při pohledu na mě se roztřásl.Tři nohy si opíral zlehka o kopyta a vypadal,že si snaží ulevit od bolesti.Chvíli mi trvalo,než jsem ho přilákal.Vypadal otřesně.Na plecích se mu na několika místech odchlipovala sedřená kůže.Byl plný trnů a ostrých větviček.Poškrábané boky olepené blátem a krví.Dřív by mi ho bylo líto,teď byl pouhým nástrojem k tomu,jak se rychleji dostat do Ásgardu.K mému cíli.Při léčení jsem se zadíval do jeho očí.Zavřel je a jakmile jsem napravil to nejhorší ,utekl co nejdál.Nechal jsem to tak.

*****

Vyšel jsem z vody.Ano,byla to ta pláž,kde bydlel stařec a nad kterou jsme se u ohně rozloučili.Ted´ tu ale místo starcova obydlí stálo jen pár neduživých stromků.Vesnice skrývala nová hradba a kamenný hrad.

Byla to jen chvíle…

Těď trocha toho autorova sebemrskačství.Posledních pár kapitol mi připomíná nově vydávané verze operačního systému windows.S tím,že se kvalita povídek střídá podobně. :) Kdo mé metafoře nerozumí,nevadí. Další kapitola bude záživnější,slibuji.A snad už zítra.