Čtvrtý bratr / Loki /

Sokolí křik

Ach, jsem neskutečný romantik. Omlouvám se . (Pochopíte ,doufám.) A Loki je neskutečný zmetek a dovoluje si na svou ženu ...... zase. Ovšem omluvu nechám na něm.

Probudila jsem se v zahradním altánu. Poslední vzpomínky patřily rukám ,které mě zachytávaly před dopadem na podlahu trůnního sálu.

Pak na Lokiho ,který mě zvedá do náručí. Na to,jak se mu bráním a on se obává,aby mě  nepustil. Přebírá mě Frey a odnáší do zahrady. Loki nás následuje ,usedá ke mě a já nechci,aby se mnou byl.

A on tu není. Je tu jen šero nastávajícího večera. S námahou se posadím. Něžně hladím dítě, stulené v mém těle. Brzy budeme dvě bytosti. Utěšují mě jeho pohyby. Jako by vědělo o dnešním nešťastném prozření své matky.

Šerem prolétne pták. Asi sova, pomyslím si. Jeho křik mě vyvede z omylu. Je to sokol. Patrně jej něco vyrušilo z odpočinku.

Zakřičení ptáka po krátké chvíli provází ohromný rachot a dunění. Vstávám a vyhlížím z altánu. Zlaté zdi nové části paláce se naposledy zalesknou v zapadajícím slunci a v ohlušujícím rachotu se řítí do moře. Vybíhám z besídky a co mi síly dovolí, utíkám hlouběji do zahrady.

Za mnou dunění, rachot, zkáza. Bojím se o sebe. Bojím se o své dítě. Proběhnu několika nízkými keři. Zachytí se mi větvemi do šatů a já zápasím s rovnováhou.

Další ohlušující rána za mými zády a země pod nohama mi uhýbá. Dopadám na bok do trávy a zůstávám vyčerpaně ležet.

Zemětřesení. Ano. Velice silné. Štěstí že jsem venku. Ale co lidé v paláci? Ti ,kteří se přišli naposledy rozloučit s Baldrem a jeho nešťastnou rodinou ?

Další a další zdi a kovové konstrukce pohlcuje moře. Nedaleko ode mne přelétne opět ten dravec a ve chvíli ,kdy se ocitne nad volnou plochu, klesne k zemi.

Loki okamžitě po proměně vstane. Hledí k ničenému křídlu paláce. Pak s úžasem sleduji jednoduché a téměř ledabylé gesto jeho ruky.

Vysoká, štíhlá věž se s praskotem odděluje od ostatních budov. Sune se do sebe a mizí v rozbouřené vodě.

Loki ničí palác.

Pomáhal ho přeci stavět, jak jednou vyprávěl Válimu. Odemyká kouzelné zámky pod stavbou. Magické vzpěry, držící palác na křehkém útesu…on zabíjí obyvatele paláce. Možná zasype i mě.

Donutím se vstát a pomalu se blížím k němu. Musím ho zastavit. Je tak zaujatý strašnou podívanou. Nevšímá si mě. Ještě pár kroků.

Po trávníku u mých nohou náhle poskakuje dravý pták. Rychle po něm skočím. Spíš než skok, provedu jakési tulení svalení a chytím dravce za křídlo právě ve chvíli,kdy chce vzlétnout.

Vztekle křičí a bije mě volnou perutí. Snažím se ho chytit za křídlo mávající ve vzduchu. Peří se začíná vznášet kolem nás. Pták mi zasekává pařáty do ruky a klove mě zobákem. Vyštipuje do holé kůže krvavé rány.

Několikrát jsem v pokušení pustit to šílené zvíře a naopak jej od sebe odstrčit,ale přemůžu se. Nesmím jej pustit. Nesmím mu dovolit ničit naše životy.

Konečně ho od sebe odtrhnu a přikleknu mu křídlo. Cítím,jak pod mým kolenem praskla kost.

Během proměny se mnou Loki praští o zem a prudce se nade mne nakloní, přikryji si obličej dlaněmi, bojím se,aby mě nekousl,nebo nepodrápal.

,,Přestaň ! Přestaň ,Loki! ´´ Křičím mu do tváře.

Dravý svit v jeho očích uhasíná. Tiskne si ruku k hrudi a překvapeně na mě hledí.

,,Lásko ? Co tu děláš ? Nemůžeš se přeci procházet zahradou při zemětřesení. Mohlo by se ti něco stát.´´

Jeho překvapený pohled,ani starostlivý hlas, mě nepřesvědčí. Už ne. Už mě neobelže.

Něco se ve mně láme. Rozkřičím se na něj. ,, Něco stát? Jako Baldrovi ? Jako Nann a Sáfrimu ? Jako slepému Hödovi?´´

,,Ale Sygin, Baldra přeci zabil Höd. Nann a Sáfri pouze následovali svého blízkého. A Höd ? Co by ho na tomto světě čekalo?´´

Snaží se mluvit smířlivě. Až dojatě. Je to jako sypání soli do ran. Do mých ran. A nejenom do těch od sokolích drápů.

,,Jak se opovažuješ, ty lháři!´´ Vrhám se na něj a biju ho pěstmi. ,,Baldra jsi zabil ty!  Kvůli Nann,kvůli jeho oblibě mezi lidmi!  Kvůli tomu,že jeho lásku k tobě jsi považoval za slabost. Tys tam byl ,navedl jsi Höda. Až pozdě jsem si uvědomila,že neslyší naše příkazy ,aby nestřílel! Slyšela jsem,jak tě pak volal.  A víš jak jsi vyděsil svého syna? Jak jsi mu ublížil? A Nann a její syn? Víš, kam odešli?  Víš jak trpěli ? A zemětřesení? Lháři ! To ty ničíš palác! Jako odplatu za odchod své hračky do podsvětí.´´

Sotva popadám dech. Cítím tlak v břiše a začínám mít zase strach o toho tvorečka v sobě.

,, A Höd… ´´Chci pokračovat.

Loki napřáhne ruku k úderu. Po tvářích se mi rozkutálejí slzy. ,,Jsi bůh lži a klamu. Všechny klameš.  I sebe. A teď mě budeš bít,protože slyšíš pravdu ! Kdo ví co provádíš a pak kouzly zastíráš! Kdo ví , co uděláš se mnou ! Zase mě oklameš !´´

Neuhodí mě . Sklání se nade mnou. Ze tmy zelenkavě svítí jeho oči.

,,Nikdy bych tě neoklamal.´´ Slyším Lokiho hlas.

 

*****

,,Nikdy bych tě neoklamal. Jsem tvůj. Navždy.´´

Jsme v zahradě našeho domu. Nad námi se klene koruna staré třešně. Sedím v mihotavém světle a opírám se zády o rozpraskaný kmen. Zapadá slunce, vše v jeho paprscích zlátne.

Loki má položenou hlavu na mých nohou, hladí mě láskyplně po bříšku a dívá se mi do očí.

,,A já tvoje,Loki, na věky.´´ Odpovím.

Zvedne se a políbí mě na rty. Pak oba opřeme zakloněné hlavy o kmen stromu a pozorujeme dozrávající ovoce nad námi.

Den pohasíná. Frey ,bůh slunce,dokončuje svou pouť.

Jsme svědky jeho posledního zářivého úsměvu tohoto dne.

Vědoucího úsměvu. Úsměvu patrona tajných sňatků.