Čtvrtý bratr / Loki /

Nářek pro syny (15+)

Ještě jedna krátká část pro dnešek.Krom bouřky a rozbité okenice jsem ,vážně,nic z toho nezažil....myslím. 3:)

Pomsta na těch malých tvorech mě těšila jen chvíli.

Ztrácím .Ztrácím a nedostávám. Jormungandr je pryč. Sleipnir mě opustil.Fenrise spoutali. Ztrácím. Protože neberu.

Slunce pohltil mrak v podobě vlka.Až vyjde měsíc,i on zmizí ve vlčí tlamě.

A celý Ásgard utopím ve vlčím nářku.V pláči za své syny.

*****

Probouzí mě trhnutí celého těla.Něco mě vylekalo.Co? Asi jsem usnula.Pomalu si sedám.

Kolem sloupů postele povlávají dva neuvázané závěsy.Hmatám kolem sebe.Někde tu jsou mé šaty. Nenacházím je. Nevadí. Stačí mi spodní lehká košilka.

Oči si zvykají na šero v místnosti.Jsem v Lokiho ložnici. Vlastně poprvé.Tolik jsem toužila po jeho přítomnosti.Lehla jsem si do jeho postele a nakonec usnula.

Další rána.Nadskočím ,hned na to běžím k oknu.Pozdě .Okenice praskla po nárazu o zeď,dřevěná žebra se sypou z rámu.Padají do fialového šera pod oknem.

Uvědomuji si, že není noc.Slunce stále zakrývá vlčí mrak.V sadu se ohýbají stromy.Vzduchem víří suchá tráva.

Nejzvláštnější na tom všem je,že neprší,nehřmí a neblýská se.Na ostrovech jsem zažila mnoho bouří , včetně sněhových,ale tahle byla zcela jiná.

Vzduchem stále vibroval nepopsatelný zvuk.

Nebem se přelévala oblaka neskutečných barev.

Náhle se vše na chvíli utišilo.Zahrada a sad kolem domu získali zvláštně zelený odstín.

Kdybych tu nebyla sama,byl by to krásný pohled.Takhle mě hry oblaků a barev jenom děsily.

Zavlály mi vlasy,poryvy větru opět sílily. Nebe temnělo.Do mysli se mi vrátil obraz zpod útesu.

Děs.Děs. Kdo to mohl udělat? Jedině čistá hrůza.

Vyběhla jsem z pokoje.Nebudu tady.Už ani malou chvíli.

*****

Podloubím kryté zahrady se mihla ženská postava v rozevláté bílé košili. Usmál jsem se.Blížila se.Nic netušící a vyděšená.Cítil jsem její strach.Ještě neví čeho se bojí.

Má poslední kořist pro tento den. I jí donutím plakat.

*****

Prudce jsem do něj narazila. Musel vyjít zpoza sloupu.Chytil mě pod krkem.Následovalo mé přidušené vyjeknutí,jak mě přirazil ke zdi.Stáli jsme v temném zálivu dvou stěn.

Zakomíhala jsem nohama.Prsty mi lehce zabrnkaly o dlažbu.Zaryla jsem nehty do ruky,která mě svírala a rychle vykopla nohou.Kam jsem se trefila, nebylo poznat.Ani se nehnul.Pouze víc sevřel prsty na mém krku.Zalapala jsem po dechu a znova vykopla.Tentokrát mě chytil pevně pod kolenem a přitiskl se na mě.Cítila jsem na stehnech hladkou kůži jeho kalhot,patrně jediného oblečení,které měl na sobě.V zápětí se nade mne naklonil.

,,Bud´ trochu povolná a ušetříš si zbytečnou bolest.´´ Zašeptal mi do ucha.

Překvapeně jsem se nadechla.Ten hlas.

Odpovědělo mi krátké zasmání.Na okamžik odtáhl hlavu.Zahlédla jsem zelený odlesk jeho očí.Zvířecí odlesk.

,,Pust mě,prosím.´´ Zašeptala jsem.Chtěla bych zakřičet,ale vůbec to nešlo.