I live my life, but...?!

29. kapitola- Vyznání

/Z pohledu Siriuse:/

Po několika- minutovém popocházení po pokoji jsem dospěl k názoru, že za ní přece jen zajdu. Když to ze sebe nevyvleču, tak se prostě jenom zeptám na prkotiny. To už je jedno. Teď ale vyrážíme s Jamesem z pokoje.

"Jamie?"

"Siríí?" takto mi říká, když mu já občas řeknu Jamie. Je to takové naše vzájemné škádlení, u kterého se spolu vždy zasmějeme, protože to často vede za dalšími komickými situacemi.

"Já se bojím" zašeptám mu, ozvěna to ale posílá dál po hradu.

"Čeho? Že na tebe pošle netopýry? Blacku, Blacku....kde žiješ!" ozývá se teď po studené chodbě Jamesův hlas.

"Hele, Evanska ti jde na rande" ukážu na puntík blížící se k nám hůlkou na Pobertův plánek. James se mírně zatřásl. Tak jako já, když myslím na Lucy. Je to padlé na hlavu. A nereálné.

"No jo, už přeci jen změnila názor!"

"Jamie, nedělej hlouposti" kárám jej jako maminka malé dítě. Místo vztyčeného ukazováčku mám ale zdvihlou hůlku.

"Neboj, teď jdeme vyřešit tebe. Ty mi pomůžeš až pak."

"Fajn, nox" na povel se zastavíme. S pláštěm se zkušeně přemístíme na okraj chodby a sledujeme rudovlasou Lily, jak jde bez povšimnutí dál okolo nás. Když už zhasne její světlo z hůlky za rohem, tak rozsvítím svoje a podívám se, jestli je čistý vzduch.

"Jdeme, teď už jenom Filch" pokračujeme až do prvního patra. Tam stejným způsobem obejdeme i Filche a paní Norrisovou. A teď už stojíme před ošetřovnou.

"Já to nedám" zastavím se u kliky s rukou na ní. Rozklepaly se mi kolena.

"Víš, co jsme si řekli, tak padej" a už mě chce dovnitř vhodit když se zastaví  v polovině pohybu. Oba zpozorníme. Vevnitř někdo je. A není to jen Lucy a Rem po úplňku. Je jich tam víc.

"Přidáš se nebo budeš zrádce? Jako ten kretén Sirius? Kterej dělá samý blbosti místo aby byl mezi svými a ne zrádcemi?" uslyšíme za dveřmi Bellatrix. Oba jsme se po mém jméně ještě více zaposlouchali.

 "On je normální, možná mu to někdy nedotahuje mozek až do konce, ale je hodnej, milej, vtipnej a rozhodně lepší než vy všichni dohromady!" zakřičí Lucy. V tomto momentě mi spadlo srdce do kalhot. Vletěl jsem do dveří, ignorujíc následky.

"Nikdo jí ubližovat nebude!" zakřičel jsem na tak deset postav okolo Lucy. Všichni na ni mířili hůlkou, po vpadnutí mě už pár lidí mířilo i na mě.

"Expeliarmus" vytrhnu hůlku první osobě, pak další a další, James mi pomáhá. Bell je ale na druhé straně a tak ji pak vytrhne i mě. Na to nedbám a používám cizí hůlku a odzbrojuji dál. Až nemá hůlku ani má pošahaná sestřenka.

"Co jste s ní chtěli?!" vyštěknu na ně. Odpovědí je mi ticho, z toho usuzuji, že něco důležitého.

"Lucy, jsi v pořádku?" zeptám se a překračuji omračená těla k její posteli. Když jsem viděl, že je v pořádku a snaží se o úsměv, tak jsem byl strašně rád. Obrátil jsem se ale na Bellu.

"Co- jste- jí- chtěli?!" stojím nad ní v bojovém postavení. Musím ji bránit. Musím.

"Nic. Jen tak si popovídat." začne se smát.

"Měla by ses naučit lhát" přecházím k další hýbající se postavě. Postavil jsem se k ní stejně jako k Belle.

"Co jste jí chtěli" opakuji. Když se nakloní ke mě, tak z měsíčního svitu poznám Susan. Lucyinu sestru.

"Nic!" vypískne. Kleknu si k její hlavě.

"Co" zeptám se jí ještě jednou s ledovým  klidem. Když stále mlčí a vzdorovitě mi kouká do oči, tak to zkusím jinak. Vezmu její bradu mou rukou a přiblížím se kousek od ní.

"Co jste od Lucy chtěli?" zašeptám tak až to slyší všichni. Už to nevydržela.

"Ch- chtěli jsme...ji k nám. Ať se se mnou baví. Ať je s náma." začne koktavě.

"Neříkej mu to! Je to zrádce!" zaječí Bellatrix. To sem ale zrovna vletí Pomfreyová. Konečně. Ihned pustím Sus a blesknu po ní nenávistnym pohledem.

"Co se to tady děje?!" vykřikne, když nás tu tak všechny vidí.

"No?" a už se shýbá nad nejbližším omráčeným.

"Já se byl s Jamesem podívat na Lucy. Co oni tady dělali nikdo neví." poodejdu za Lucy. Teď už se o úsměv nesnaží, teď už tam doopravdy je. Znovu mi spadlo srdce do kalhot. Řekla totiž před malou chvilkou takové velmi pěkné věci, a o mně.... A já jí chci teď něco říct. Došel jsem za ní k posteli. Oba jsme se na sebe usmívali. Pak jsem se k ní sklonil a odhrnul jí z ucha pramínek vlasů.

"Mám tě moc rád, Lucy a moc se mi líbíš." zašeptal jsem jí do ucha. Ona ani na chvilku neváhala a dala mi malou pusu na tvář....

Jo, uznávám, tato část je hodně krátká...ale co už :DDD

Přeci by mě ale zajímal váš názor na ni :) ;)
Očekávám od vás plnou spolupráci!! Chcete, aby spolu chodili? Nebo to ještě zamotat?
Fakt vás moc prosím o napsání do komentů, co by jste si přáli... :* :)

Miluje vás, přes všechny mé chyby v této kapitole :DD

L