Bakudeku Tábor

2

Usl jsem..

KACCHANOVI NA RAMENI! Jestli mě nezabije teď tak už asi nikdy.

Vzbudila mě obrovská rána-

Ležel jsem na zemi. Jasně, furt lepší než jsem čekal. Kacchan mě shodil ze svého ramene, ale asi to na můj vkus maličko přehnal, ležel jsem na podlaze.

Když jsem se vzpamatoval ze svých myšlenek tak jsem viděl a hlavně i cítil nechtenou zátěž na rameni. Byl to Deku- "Hey slez ze mě!" Ani to s ním nehlo. " Haló?! Slyšíš mě?!" Zkusil jsem do nej štouchnout, zamručel, ale pořád nic. Už jsem se fakt nasral a z mého ramene ho prostě shodil, asi jsem to trošku přehnal, ale co už. "No sláva, začínal si mě už celkem srát.."

"A to jsem se chtěl vyspat...fakt musíš být takhle nepříjemnej?" Opravdu nevím, nejdřív je moc potichu, teď je až moc nahlas, co se s ním děje? Proč byl tak potichu? Dost jsem se o něj předtím bál, ale dal mi najevo, že asi nemusím.

Asi po půl hodině jízdy vlakem, která byla čas od času dost hlasitá, a nebo bylo takové ticho, že by jste slyšeli spadnout i špendlík..

Rozhodl jsem se promluvit. "Proč jsi vůbec jel? Já myslel zde jet nechceš."

"Nechci no.."

"Můžu se zeptat proč?"

"Ne a může ti to být u prdele si myslím!"

Je možné, že jsem slyšel v jeho hlase smutek? No kdo vi co se mu zase honí hlavou, je to přeci Kacchan...

Nazdar kapitáni, jak se vám zatím příběh líbí?
Moc děekuju za zpětnou vazbu, strašně si toho vážím <3.
Už mám vymyšlenou tu největší zápletku, která v příběhu bude, nebudu předbíhat, ale bude to fakt něco.
Máte nějaké nápady, o které by jste se rádi podělili?