Bakudeku Tábor

5

Eh! Co se to stalo! Moje hlava to nevstřebala dost rychle! Já mám spát mezi.. Kirim a Dekuem?! Proč mi to nedošlo dřív?! Vedle Dekua fakt spát nechci! Musím se z toho nějak vykroutit, ale jak? Asi to tak nechám být, třeba to nebude tak hrozné, doufám teda.

Vybalili jsme si kufry, furt jsem musel o Kacchanovi přemýšlet, nevím co se s ním děje, bojím se o něj...

"Hele, nenajdeme na svačinu? Mám už celkem hlad "

"Upřímně? Já taky, jdete s náma?"

"Ne, já hlad nemám.."

Sice jsem už trosku hlad měl, ale radši tu zůstanu s Kacchanem, mám špatný pocit "Zůstanu tady."

Když Denki s Kirim odešli tak jsem si sedl na postel vedle Kacchana

Vůbec mu to nevadilo.. prostě žádná reakce.. dřív by mě seřval, co si to dovoluju sedat si vedle něj..

Příšerně se o něj bojím.. fakt moc..

Rozhodl jsem se..

"Děje se něco?"

Nedostal jsem odpověď, mám strach, strašně velký..

"Eh?"

Promluvil! Tak teda ne, udělal jenom eh..

"Co by se mělo dít?"

"No, já jen že mi přijdeš jiný, takový, no, smutný.."

"Nic se neděje"

Fakt nemám chuť ani sílu mu vysvětlovat co se mi pořád hodí hlavou.. Radši se na něj falešně usměju..

Počkat! On se usmál, ale nebyl to upřímný úsměv, byl to úsměv někoho, koho něco trápí, něco velkého, něco co nejde tak snadno vyřešit, něco o čem se není jednoduché bavit..

"Tvůj upřímný úsměv vypadá jinak... mne to můžeš říct, co tě trápí..?"

"Nic.."

"Kacchan, řekni mi to prosím, zkusím ti pomoct, udělám všechno pro to aby to bylo líp!"

"Proč by někdo jako ty, dělal něco takového pro takovou nulu jako jsem já..?"

Teď jsem se zarazil, vážně teď Kacchan o sobě řekl že je nula? On? To není možné! Vždycky si věřil, vždycky byl ten kdo chtěl za každou cenu vyhrát..

"Nulu? Ty a nula? Kde si to vzal?"

Nevím jestli mu to mám říct, ale asi ano, udělám to..

"Matka.."

"Co je s ní? Vím že má trošku zvláštní styl výchovy.."

"Rodiče se rozváděj a matka to psychicky nezvládá, všechnu tu zlost si vylívá na mě.."

A je to venku..

"Kacchan.. to je mi moc líto.. můžu pro tebe něco udělat?"

"Asi ne.."

"Tebe trápí ještě něco, že..?"

"Hm.."

"Můžeš mi říct cokoliv, vážně cokoliv, bude to jen mezi námi, nikdo jiný se to nedozví.."

"Eh.. no.. nevím jak to říct.."

Počkat.. takhle nějak bych mu asi řekl že ho miluju.. no nechám ho radši mluvit..

"O tomhle nikomu neřekneš, slibuješ?"

"Slibuju, ať už to je cokoliv, nikomu to neřeknu.."

Ok, klid, jdu na to..

Kacchan vyhrnul rukávy...

"Já.. no to vidíš sám.."

"Všechny ty jizvy.. to ty..? Nikdy by mě nenapadlo že.. jsi schopný si ubližovat..."

"Upřímně? Mě taky ne.."

.
Dobře, strašně se omlouvám, že kapitola nevyšla dřív, ale zase jsem ji udělal o dost delší jako omluvu za to čekání :d

Jak se vám tato zápletka líbí?

Co by jste dělali vy v téhle situaci, kdyby se vám někdo takhle svěřil?

Hnedka jdu psát další kapitolu aby jste nemuseli čekat :d

Jakoze takhle kapitola má 514 slov, hustý ne?