Bakudeku Tábor

7

"Fuuha.. takže ještě jednou a pomaleji, ty cítíš něco ke Kacchanovi, ale on asi ne, svěřil se ti, to bych možná bral jako něco co by asi normálně neudělal, počkej! Ty si říkal že se o něj bojíš, je to tak? Proč se o něj bojíš?"

"To ti nemůžu říct, promiň, slíbil jsem mu to.."

"Dobře no.."

"No, teď k tomu co jsem chtěl vědět, mám mu to říct?"

"Asi yo?"

"Jak asi yo?"

"No já být tebou tak mu to asi řeknu.."

"Dobře, dík.."

Takže.. teď už jenom vymyslet jak a kdy mu to říct.. Počkat! Chci mu to vážně říct? Nechci s tím ještě počkat? Proč mi to teď probíhá hlavou? Miluju ho a řeknu mu to! Jiná možnost není! Nebo je? Ne! Prostě mu to řeknu!

"Denki..?"

"Povídej."

"Jak mu to mám říct..?"
Řekl jsem to dost potichu, a celkem smutně, nemůžu na něj přestat myslet..

"No prostě mu to řekni, uvidíš, půjde ti to samo, je to celkem jednoduchý."

Po tomhle našem rozhovoru jsme už mířili zpátky k chatkám.

Když jsme vešli do chatky tak tam nikdo nebyl..

"Jak ho znám, tak je určitě na záchodě hehe, jdu se po něm kouknout."

Nebudu vám lhát, nevím co si mám nemyslet, bojím se o něj, co když se mu něco stalo a já tam nebudu v čas, musím ho najít, hned teď, musím běžet, co když se mu vážně něco stalo, nebo je proste na záchodě a já mám strach zbytečně, ale i kdyby to bylo zbytečně tak ho musím najít co nejrychleji..

Z nějakého důvodu mě to táhlo do lesa.

"Kacchane!?"

"Haló? Seš tady?!"

"Kacchane!?"

Fakt mě nenapadlo nic jiného, než jenom běhat a křičet..

Asi po 5 minutách jsem našel cestičku krve..

Utíkal jsem po té cestě co nejrychleji jsem uměl..

Za chvilku jsem viděl Kacchana opřeného o strom..

"Kacchane!"

Nereaguje?!

Co se to děje?!

Proč?

Přiběhl jsem až úplně k němu..

.. Měl pořezané zápěstí a vedle sebe pohozenou žiletku..

"Kacchane! Do hajzlu! Kacchane!"

"Eeh?"

"Co se děje? Vůbec nic si nepamatuju.."

"Ještě aby sis něco pamatoval.. Víš kolik krve si musel ztratit?!"

"Krve..?"

Rychle jsem si odtrhl kus trička a ruku mu pevně zavázal, nechci ho ztratit..

Nechápu co se děje, nic si nepamatuju.. Proč je na mě ten kluk tak naštvaný..?

"Kdo jsi?"

"Coo?!"

"Ty nevíš kdo jsem?..."

"Ne.."

Nebreč! K sakru nebreč, to jsem vážně tak ubohej..? Vážně mě rozbrečel..?

"Ty pláčeš..?"

"P-pojď, jdeme zpátky.."
Měl jsem slzy na krajíčku, v tu chvíli když se mě zeptal, jestli pláču tak jsem se vážně rozbrečel..

"YO! Yo brečím, nepamatuješ si na mě, nepamatuješ si na někoho, kdo tě celým svým obrovským srdcem miluje! "

"Ne, takhle ne, takhle se to vůbec stat nemělo, takhle jsem ti to říct nechtěl, promiň, omlouvám se, zapomeň na to prosím.."

Co mi to ten kluk říká? Je mi do breku.. Proč si na něj nemůžu vzpomenout..? Proč jsem celý od krve..? Proč mě miluje..? Proč chce abych zapomenul na to co mi právě řekl..?

"Kdo jsi..?"

To že si na něj nemůžu vzpomenout mě užírá, strašně mě to trápí..

"M-midoriya Izuku, známe se už spoustu let.. Jako malý jsme si dali navzájem přezdívky.. Jsem Deku.."

"Deku..? Proč zrovna Deku..?"

"Na to se musíš zeptat sám sebe.."

"Oh.. A já? Kdo jsem já..?"

"Bakugo Katsuki, Kacchan.."

"Už jsme skoro u naší chatky.."

"Chatky..?"

"Yo, promiň, jsme na táboře, jsme spolu v jedné chatce..."

"Dobře.."

"Tak už jsi ho našel?"

"Yo.."

"Proboha! Co se stalo?!"

"Rychle! Zavolej Aizawu!"

"Aizawu..? Kdo je to..?"

"Náš učitel, trenér a takový náhradní táta, pomůže nám.."

.Ok homies, tady už vás zarazím, tahle kapitola má přesně 650 slov, je skoro 1 ráno a už jsem ospalej, zítra, respektive už dneska, ZKUSÍM napsat další kapitolku, doufám, že vás alespoň trochu zajímá jak to dopadne, protože docela i mě, zajímá mě co z té mojí kebule ještě vyplodim xd

Mějte se hezky, užívejte prázdniny <3