Bartonova dcera

3.

Probudila jsem se brzo ráno a ležela na něčem tvrdém, ale měkkém zároveň. Byl to něčí hrudník. Chvilku jsem přemýšlela  na kom ležím a zjistila jsem, že je to táta. Má dost nezaměnitelnou vůni. Zachumlala jsem se zase do peřiny a ještě víc se k němu přitiskla.

,, Dobré ráno, sluníčko" zašeptal táta a obejmul mě.

,,Ahoj tati" řekla jsem a usmála se.

,,Myslím, že bychom měli jít na snídani" řekl.

,,Hmm, asi jo kolik je?"

,,Je už 10. Vážně bychom měli jít"

,,Tak jo. Já se jen převleču a budu tam"

,,Ok já to řeknu mámě"

,,Fajn"

Odlepila jsem se od táty a stoupla si. Chvilku se mi motala hlava tak jsem si zase sedla. Zatmělo se mi před očima a tak jsem dál jen chvilku seděla. Ano, tma má více odstínů. Neptejte se, ale za ty léta to poznáte. No nic zpátky do reality.

,,Zlato jsi v pořádku?"

,,Jo jasně jen...zatočila se mi hlava"

,,Aha tak přijď"

,,Jo,jo"

Táta odešel a já se rozhodla to zkusit znovu. Stoupla jsem si a podlomili se mi kolena.

,,Ale no tak"

Zase jsem se zvedla a opřená o veškerý nábytek co jsem našla došla ke skříni a popadla nějaké rifle a podle materiálu svetr. Nandala jsem si oblečení a sešla dolů. Už se mi tak netočila hlava tak jsem se jen přidržovala zábradlí na schodech.

,, Dobré ráno"

,, Dobré" pozdravili jednohlasně a já si sedla tam kde bylo volno takže mezi Nat a Wandu. Najednou jsem cítila nějak moc radosti a začala mě bolet hlava. Cítila jsem radost asi dalších 12 lidí, cítila jsem strach a cítila jsem smutek, ale i vztek. Z mého přemýšlení mě vytrhl Bruce.

,,Stále mě udivuje jak dokážeš vycítit, že je kolem tebe více lidí"

,,To víš 13 let praxe. To jen tak nikdo nemá"

,,Já se stále divím, že je to to jedno" řekl táta.

,,No takhle není mi to jedno, ale naučila jsem se s tím žít"

,, Zajímavé" odvětil. Zase mě začala bolet hlava. Trochu jsem s ní škubla, ale nepomohlo to. Cítila jsem tátův smutek, lásku a vztek, ale pak jsem se obrátila na Wandu a cítila jsem lásku kterou chová k Pietrovi a ke mně, starost o mě  a taky trochu vztek na Clinta, protože se ptal, ale to bylo jen jedno procento z těch dvou ostatních pocitů.

,,Děje se něco?" zeptala se Wanda.

,,Ne, ne nic" usmála jsem se a zvedla ze židle.

,,Jdu střílet!" zakřičela jsem, když jsem odcházela.

Vzala jsem si luk a dala toulec se šípy na záda. Napla jsem tětivu a střelila. Nevím jestli jsem trefila do prostřed to bych musela dojít k terči a zjistit to, ale teď se mi nechtělo. Napnula jsem luk a chtěla vystřelit šíp, ale zase mě zabolela hlava a ozvalo se nějaké křičení. Bylo to nesnesitelné. Odhodila jsem luk a sundala toulec se šípy. Sedla jsem si na zem a chytla se za spánky. Nechtěla jsem křičet, ale bylo to tak nesnesitelné. Tak moc to bolelo. Tekly mi slzy a já jen prosila, aby to přestalo. A zázrak přestalo to.

,,Tak tohle bylo divný" řekla jsem si potichu.

Šla jsem do pokoje a tam si sedla na postel. Zase to začalo jako bych slyšela ostatních myšlenky. Ne! To snad ne! Ne já nemůžu mít nové schopnosti!
Začala mi být zima a já zjistila, že moje podlaha v pokoji je zase ledová.