Bartonova dcera

6.

Moje srdce vynechalo pár úderů znovu a znovu a pak zase začalo normálně bít.

,,Je na čase, aby jste se spřátelili"

,,Vždyť se v noci zabijeme"

,,Teď se bojím usnout" konstatoval Stev.

,,Být tebou tak bych se bála" usmála jsem se.

,,Tak dost. Nechte se už být" ozval se táta

,,Lili zbal si pár věcí a dej je ke Stevovi" řekl Tony. ,,Ta oprava pokoje bude tak do půl roku hotová" dořekl a to půl roku řekl trochu potišejc.

,,Půl roku?!" nevěřícně jsem na něj hleděla a lapala po dechu.

,,Na tohle nemám" řekl Stev a odešel k sobě. Teda k nám. Teda k sobě a pak k nám? No já nevím prostě do pokoje.

Odešla jsem taky, ale k sobě. Sedla jsem si na postel a vzala knížku. Uslyšela jsem zabouchnutí dveří u Steva a pak se ozvalo zaťukání.

,,Dále" řekla jsem a dál se věnovala knížce.

,,Jdeš nebo tady zůstáváš s rozbitým oknem"

,,Možnost b) se mi líbí víc, ale ostatní by mě zabili takže si musím vybrat možnost a)" řekla jsme ironicky a stále koukala do knížky. No teda, snažila jsem se vyluštit Braillovo písmo.

,,Ach jo. Tak až budeš chtít tak přijď já jdu ven" řekl a odešel. Chvilku jsem seděla na posteli a pak se rozhodla, že si teda vezmu pár kusů oblečení a přestěhuji se. Nahmatala jsem kliku Stevova pokoje a otevřela. Vstoupila jsem a do nosu mi v padla jeho vůně. Tak krásně voněl. Vanilka to je ta vůně. Ta krásná vůně. Dohaje nad čím to přemýšlím. Přešla jsem ke skříni. A zkoumala kam si dát oblečení.

,,Jarve kam si mohu dát oblečení?" zeptala jsem se po chvíli.

,,Slečno v pravo ve druhé poličce je lístek od pana Rogerse"

,,Děkuji Jarve"

Nahmatala jsem lístek a usmála se úžasem. Vyťupkal mi Braillovým písmem vzakz.

Tato strana je prázdná můžeš si sem dát oblečení.

Steve

Usmála jsem se a dala tam pár triček svetrů kalhot a spodního prádla. Pak jsme šla zase k sobě a zbalila si hygienu. Zase jsem odešla ke Stevovi a dala hygienu do poličky ve skříni. Přišlo mi divný ji dát do na umyvadlo nebo do skříňky. Bylo pozdě večer a tak jsem se rozhodla se jít převléct do pyžama. Stev se ještě nevrátil tak jsme se prostě převlékla do černé sportovní podprsenky a černých krásů a vyčistila zuby. Jak asi Stev vipadá? Jak asi vipadám já nebo táta. Ty otázky mě doháněly k šílenství. Pak mě ale napadl šílený nápad.

,,Fajn ať to vyjde" šeptla jsem si pro sebe a položila ruce na oči. Představovala jsem si, že opět vidím. Vidím svět barvy a moje oči mají barvu jako před tím.

Sundala jsem ruce a pomalu otevírala oči. Povedlo se. Řekla jsem si úlevně. Rozešla jsem se do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Měla okrové vlasy, dlouhé asi do půli zad. Moje oči byli modré s nádechem zelené. Já jsem byla štíhlá a docela malá. Není divu měla jsem 167 cm a to není zrovna nejlepší výška.

Začala jsme zkoumat pokoj. Byl bílo šedý. Měl modré povlečení a velkou manželskou postel. Měl tam i sedačku. Byla modrá. Sedla jsem si vzala knížku zavřela oči. Lepší se mi soustředí na to, že mám pocit jako bych byla slepá. Ale už nejsem ne. Můžu číst normální knížky. Písmenka si snad trochu ještě pamatuji. Koukla jsem se do knihovny co tu měl Stev a vzala nějakou knížku. Absolutně netuším co to bylo, ale mě šlo o to, abych poznala písmenka. Byla jsem tak zábrana do poznávání písmenek, že jsem si nevšimla další osoby v pokoji.