Nečekané shledání (La casa de papel)

Dávná minulost

,, Zato ty ses změnil. " podotkla jsem.

Očividně ho to překvapilo.

,, Vážně? "

,, Ano. Opravdu. "

Naznačil, že přemýšlí.

,, Zajímavé. " řekl na to jen.

,, Ale smích ti zůstal. " pousmála jsem se a on se za to usmál na mě. Tentokrát však ne žádným zlým způsobem. 

Byla jsem opravdu ráda, že ho vidím. Zvláštní, že?

Pravda, nejspíš na mě tenkrát na té procházky zaútočil.

Pravda, naše poslední setkání nebylo zrovna přívětivé.

Pravda, ještě před chvilkou jsme si vyměňovali názory.

I přes to všechno jsem se v jeho společnosti teď necítila nijak špatně. Možná i naopak..

Možná i dokážeme v klidu probrat všechno, co se mezi námi stalo a vyřešit to. To by bylo skvělé.

Co se to se mnou stalo?

Nechtěla jsem mu zase podlehnout..

Nemohla jsem..

Přála jsem si sem přijít s naprosto vážným výrazem a naprosto klidným chováním. A takto i odejít. Stejně jako Sergio. Obdivovala jsem ho za to, že to dokáže.

Vždyť k němu nic necítím a nikdy jsem necítila!! Možná jsem chtěla, ale necítila. Vždycky pro mě byl Andres na prvním místě. Vždycky jsem chtěla jen Andrese. Byl moje první a jediná možnost.

Z mého přemýšlení mě přerušil Denver.

,, Často jsem přemýšlel o tom našem .. jak to jen pojmenovat.. můžu tomu říkat 'vztahu'? Víš vůbec nevím, jak tomu mám říkat. Přemýšlela jsi o tom taky někdy? "

,, Ano. " odpověděla jsem hned.

Byla to pravda. Přemýšlela jsem o něm a o tom všem, co mezi námi bylo. Častokrát. Možná i víckrát než bych chtěla.

V tu chvíli bylo ticho. Takové to trapné ticho. Nikdo totiž nevěděl, co říct. Oba jsme chtěli zmizet.

,, Já taky. " řekl po chvilce.

,, Aha. " odpověděla jsem jen.

A to ticho tu bylo zas.

Moje myšlenky ale neoněměly.

Proč se mě na to zeptal?

Proč to nazval "vztah"?

Proč o tom vůbec začal mluvit?

Byla to minulost, ke které jsem se nechtěla vracet. Byla to chyba a nic víc než chyba. Litovala jsem toho. Kéž by se to nikdy nestalo. Bohužel se to stalo a já to nemohla vrátit ani s tím nic udělat.

,, Litovala jsi toho už od začátku? " zeptal se pak.

,, Ano. "

,, Aha. "

,, A ty? Litoval jsi toho? "

Opravdu mě zajímalo, jak to vnímal on. Nikdy jsme neměli příležitost to probrat.

Možná jsme to však nikdy nechtěli probrat, protože jsme věděli, že to dopadne takhle.. oba se budeme cítit strašně a stejně to nevyřešíme..

,, Ne. "

Nelitoval toho. Takovou odpověď jsem měla asi očekávat.

,, Tak jo. " odpověděla jsem.

Tak jo?

Špatná odpověď na něco takového, vím.

V tu chvíli jsem nevěděla, jak jinak na to zareagovat. Nebyla jsem schopná říct nic víc.

Nakonec nás zachránil Sergio, který otevřel dveře od sklepa a v tu chvíli přerušil náš rozhovor.

Jestli se to jako rozhovor však považovat vůbec dalo.

Spadnul mi obrovský kámen ze srdce.

Konečně je to za mnou.