Nečekané shledání (La casa de papel)

Co se skutečně stalo

Sergio se zhluboka nadechl.

,, Dobrá tedy. " prohlásil jen a přikývl.

S očekáváním jsem se k němu blíž naklonila. Nechtěla jsem nic přeslechnout. Potřebovala jsem slyšet naprosto zřetelně každé slovo, co v následujících minutách vypustí z úst. A také každé Denverovo. Pokud mi touží taky něco sdělit. Ale o tom silně pochybuji. Nevypadá to, že by to měl zrovna v plánu. Nejspíš nechá všechno na Sergiovi. Tomu není divu, nestalo by se to zdaleka poprvé a ani naposledy.

,, Než se opět rozčílíš, chci ti říct, že jsem ti nechtěl lhát. Musel jsem. Prostě musel. Věř mi. Nešlo by to jinak. Musíš to pochopit. "

Nic jsem na to neřekla. Stejně nevím, o čem to mluví, takže jsem nepovažovala za důležité jakkoliv zareagovat na jeho slova.

Odmlčel se.

Po chvilce však pokračoval dál klidným a zřetelným hlasem.

,, Denver ti řekl pravdu. Opravdu jsme se sešli v parku a popovídali si. Neublížil ti. On ne. Tenkrát to sice říkal, ale byla to pouhá slova. Nedokázal by ti nic udělat, i když by chtěl sebevíc. Nezvládl by to. Na to tě má stále až moc rád. " podíval se s těmi slovy na Denvera.

Denver zrudl a podíval se na mě.

Ucukla jsem pohledem. Nevěděla jsem, jak zareagovat a nechtěla jsem nic pokazit.

,, Pravda také je, že tě Denver tenkrát opravdu viděl. Viděl tě jít tou uličkou a také dokonce viděl, jak tě ten neznámý napadl. Viděl to však jen z dálky a zezadu, takže skutečně neví, o koho jde. Já to však vím. Mrzí mě, že jsem ti lhal. Vzal bych to nejraději všechno zpátky. Od první chvíle jsem věděl, že to Denver nemohl být. Bylo to naprosto vyloučené. Nenapadlo mě však nic lepšího, než ti říct, že to byl on. Byla to jediná možná varianta, kterou bys dokázala nějakým způsobem přijmout. Domníval jsem se, že uvěříš tomu, že Denver měl jen nadále zlomené srdce z tvého odmítnutí a tak se rozhodl se ti pomstít. Ty jsi tomu skutečně také uvěřila. Jen se stala věc, s kterou jsem nepočítal, Denver se o tom všem dozvěděl. Nevím od koho ani jak. Nechce mi stále říct. Z toho důvodu přijel znovu až sem do Londýna před tento dům, tentokrat neplánovaně a chtěl vědět proč jsem ho z něčeho takového a hrozného obvinil, což je pochopitelné. Já mu však odpovědi dát nemohl a tak jsem ho zavřel tady ve sklepě. Zpanikařil jsem. A co se dělo dál už víš.. "

Úplně mi spadla brada.

Tohle bylo něco tak absurdního.. ale když to Sergio řekl, zapadalo to do sebe jako skládačka. Naprosto dokonale.

Chtěl jen bránit skutečného viníka a tak to hodil na Denvera, protože věděl, že bych tomu všemu mohla snadno uvěřit.

Jenže o jedné věci jsem stále neměla tušení .. kdo na mě tenkrát zaútočil? A hlavně proč?

Musela jsem se začít ptát.

,, Páni, nemám slov. Potřebuji nějaký čas na to to nějak vstřebat.."

,, Samozřejmě, nečekám, že mi odpustíš rovnou a na všechno společně okamžitě zapomeneme.." přerušil mě s těmito slovy Sergio.

Podívala jsem se mu do očí. Podíval na oplátku do těch mých.

,, Ale jednu věc stále nevím. " oznámila jsem.

,, Jakou? " zeptal se mě zmateně.

Že by mu to opravdu nedošlo, že jméno toho neznámého nějak zapomněl zmínit?

,, Kdo mě tedy napadl? "

,, Těžko se mi to říká.. vyslechni mě, vysvětlím ti to vše. Prosím, nebuď zklamaná. "

,, Nebudu. "

,, Dobře. "

Po chvilce otevřel znovu ústa. Vyšlo z nich jen jedno slovo.

,, Tatiana. "