Nečekané shledání (La casa de papel)

Změna stran

Denver mě po chvilce také spatřil. Podíval se mi do očí a pak se na mě zeširoka usmál.

Ten úsměv mi začínal nahánět pořádný strach.

,, Jak dlouho tu čekáš? " zeptal se zničehonic Sergio.

,, Už to nějakou dobu bude. " odpověděla jsem.

Sergio na to nic neřekl. Jen chápavě přikývl.

Potom poměrně dlouhou dobu nikdo nic neříkal. Všichni jsme prostě jen mlčeli. Já jsem toho všeho měla však už po krk. Chtěla jsem vědět, co se to tu děje. Chtěla jsem to všechno vyřešit jednou provždy. Okamžitě teď.

,, Může mi sakra někdo konečně vysvětlit, co se tu děje? " vyjela jsem na ně.

,, Už nejsem vězeň. " odvětil Denver na mou otázku.

" O můj bože! Vážně? Neříkej! Jaké překvapení! Už nejsi připoután k té židli a jsi volný. To bych si nikdy netipla, že už nejsi vězeň. " dodala jsem možná až moc teatrálně.

Denver se zasmál.

Sergio jen obrátil oči v sloup.

Já stála nadále na místě a čekala na odpovědi.

,, No, stalo se toho poněkud hodně.. " prolomil ticho Sergio.

,, To jo. " zahihňal se Denver.

Proč se hihňá?? Vždyť nikdo neřekl žádný vtip. Nic tu není k smíchu.

Chtěla jsem, aby ihned přestal s tímhle chováním. Jinak to už nezvládnu. Začínal mě nesmírně vytáčet. Potřeboval lekci. Měla jsem chuť mu jednu vrazit a tak jsem k němu napřáhla ruku s cílem, ho udeřit. Než jsem to však stihla, Sergio popadl mou ruku. Měl neuvěřitelně rychlé reflexy.

Denver sebou jen trhl a nadzvedl obočí.

Strašně mě mrzelo, že jsem se netrefila. Zasloužil by si to po tom všem.

,, Nuže.. rád bych řekl, že to, co se ti stalo v té uličce nezpůsobil Denver. Všechno, co ti řekl je pravda. Nebyla to jeho chyba. On tě nenapadl. On ne. Jen ti pomohl. Byl to ten, kdo tě pak dostal do bezpečí k nám. Zachránil tě. Měla bys mu být vděčná a omluvit se mu. " oznámil mi Sergio a mou ruku stále držel.

O čem to mluví? Neříkal snad, že Denver na mě zaútočil? Proč tak obrátil? Co se stalo? Uplatil ho? Ale to je blbost.. Sergio by se nenechal uplatit. Aspoň ne ten, kterého jsem znala. Nebo se pletu?