,,Sakra! Vůbec nic nestíhám! Mami?! Nevíš, kam jsem si dal věci na tělocvik?" zakřičel jsem z pokoje. Rychle jsem si na sebe navlíkl mikinu a podíval se do zrcadla, jestli vypadám aspoň trochu dobře.
,,Včera sis vak s tělocvikem připravil do chodby." odpověděla mi mamka. To jsem vážně takovej idiot, že jsem na to zapomněl?! Hodil jsem si na záda batoh s učením, vyběhl z pokoje a seběhl po schodech do chodby.
,,To ti nezvonil budík, že nestíháš?" zeptala se mamka, když se opřela o zeď. Zavázal jsem si boty, vzal si tělocvik a stoupl si.
,,Psal jsem si s Minhem." odpověděl jsem s úsměvem a zasněně se zadíval na zeď. Mamka si povzdechla a luskla mi před obličejem.
,,Asi ti ráno zabavím mobil. Tohle je už po několikátý. Hlavně už jdi, abys to stihl." Několikrát jsem zamrkal a přestal se usmívat. Vzal jsem si vak na záda, otevřel dveře a vyběhl. Zakřičel jsem ještě něco na rozloučení a pokračoval v běhu.
Vběhl jsem do školy a na chvilku se zastavil u skříňky, abych se přezul a hodil si sem tělocvik. Rozeběhl jsem se do třídy a vlítnul do ní, zrovna když zazvonilo na hodinu. Úlevně jsem si oddechl a sesunul se do svojí lavice.
,,Zase jsi to stihl jen tak tak. Můžeš mi říct, jak to děláš?" zeptal se Hyunjin se zasmáním.
,,Do-toho ti-nic-není." vyhrkl jsem, zatímco jsem si připravoval věci.
,,Asi něco s Minhem." zamumlal Felix tak, aby jsme to slyšeli jen my tři. Uchechtl jsem se a prohrábl si vlasy. Před nimi jsem už toho moc skrývat nezvládal. Bylo to o dost snadnější, když o mně a Minhovi nevěděli.
ČTEŠ
Nehoda
FanfictionHan Jisung si žije svůj šťastný život. Má skvělého přítele, skvělou mamku a skvělé kámoše. Vše ale zničí dvě světla, která se k němu rychle přibližovala. Jak se vypořádá s tím, že si nic a nikoho nepamatuje? Jak to zvládnou lidé kolem něj? A Minho...