,,Fajn. To zvládnu. Jen dojdu do školy. Půjdu za Minhem, pozdravím ho a požádám ho, jestli bychom si mohli promluvit. Nic na tom nebude." řekl jsem si sám pro sebe, zatímco jsem ležel na posteli a díval se do stropu. Přikývl jsem a zvedl se z postele. Došel jsem se upravit do koupelny, ze které jsem se pak šel rovnou obléknout. Nasadil jsem si náušnice, sebral ze země batoh a vyšel z pokoje.
,,To nebudeš snídat?" zeptala se mamka, když přišla za mnou do chodby. Zakroutil jsem záporně hlavou a dál pokračoval v zavazování bot.
,,Musím si promluvit s Minhem, tak se nechci zdržovat. Najím se o velký přestávce." odpověděl jsem. Mamka si povzdechla a odešla do kuchyně. Po chvilce se vrátila s talířkem, na kterém byl jeden kousek koláče, který včera upekla. Pousmál jsem se na ni, poděkoval a celý kousek si strčil do pusy.
,,Ale nepočítej s tím, že tu snídani budeš takhle flákat. Má se jíst v klidu u stolu. Ne si to rychle nacpat do pusy a jíst za cesty do školy." řekla lehce naštvaně. Pokýval jsem jen hlavou, protože jsem stále žvýkal. Oblékl jsem si bundu a přehodil si přes rameno batoh.
,,Tak ahoj." rozloučil jsem se s ní a vyšel z domu. Dveře za mnou zavřela mamka. Strčil jsem si ruce do kapes a znovu si procházel svůj plán, jak si promluvit s Minhem. Takového, jak se chová teď, jsem ho ještě neznal. Nikdy se takhle přede mnou nechoval. A...ani se mi nesnažil představit kluky, se kterými se předtím bavil. A holky... Pokud si dobře pamatuju, tak jsem si všiml i dvou holek, které si s nimi povídaly.
Po asi patnácti minutách jsem odcházel od skříněk. Nervózně jsem si hrál s lemem mikiny, zatímco jsem se blížil k Minhově třídě. Zastavil jsem se před ní a nakoukl dovnitř. Připravoval jsem se na to, že do ní vejdu, ale Minho si mě všiml. Vydechl jsem úlevou, když se vydal ke mně.
,,Ahoj, já-" Cukl jsem leknutím, když mi před nosem zabouchl dveře od třídy. Překvapeně jsem na něj koukal. Mám jít dovnitř? Ne. Akorát by mě seřval.
,,Co ti chtěla ta veverka? Snad ne tvůj žalud." zakřičel nějakej kluk. Celá třída se díky té poznámce rozesmála. Sklopil jsem hlavu a rychle odešel, aby mě nikdo neviděl, jak si stírám slzy. Došel jsem do své třídy a sedl si na svou židli.
,,Tak co?" zeptal se okamžitě Hyunjin. Zakroutil jsem záporně hlavou a začal si připravovat.
,,Všechno v pohodě?" zeptal se Felix a klekl si ke mně. Moc dobře poznal, že se chovám divně. Povzdechl jsem si a setřel si zbytek slz.
,,Já jen...chtěl jsem si promluvit s Minhem. Zabouchl mi dveře před obličejem. A pak tam měl někdo z jejich třídy nějaký blbý kecy. Zkusím jít po škole k němu domů. Třeba to bude lepší. Třeba nechce, aby si ho ve třídě se mnou spojovali." odpověděl jsem.
,,To je blbost. Proč by nechtěl, aby si ho s tebou spojovali? Vždyť může být každýmu jedno, kdo se s kým baví." vyhrkl Hyunjin. Pokrčil jsem rameny.
,,Vždyť to znáš. Ti oblíbení se normálně nebaví s odpadem školy." zamumlal jsem. Felix mě se zamračením plácl do nohy.
,,Co meleš za kraviny. To, že jsou nějací idioti, kteří ze sebe dělaj bůhvíco, neznamená, že ostatní jsou nějak níž. Pro nás a pro Minha jsi úžasný, vtipný, milý a starostlivý. O vzhledu ani nemluvím, protože to je samozřejmost, že jsi pěkný a taky sexy. A teď to prosim tě neber jako že tě balím. Miluju Changbina, ale pochválit tě můžu." vyhrkl Felix. Musel jsem se nad jeho proslovem zasmát.
,,Děkuju. Já jako nějak netrpím tím, že bych si myslel, že jsem hnusnej. Teda...někdy jo, ale to jsou hodně slabý chvilky. Jen...mě to zamrzí, když někdo má nějakou narážku a nemyslí to ze srandy jako třeba občas vy. Když to někdo řekne, aby mě zesměšnil, tak to mě mrzí. Ale dneska mě hlavně mrzel ten Minho. Jak mi zabouchl ty dveře před nosem a...pak ani nijak nekomentoval tu narážku. Možná se s nimi i smál." řekl jsem. Kluci chápavě přikývli.
,,A na co naráželi? Neříkej mi, že tě tolik rozhodila veverka. Řekli ti tak, ne?" zeptal se Hyunjin. Souhlasně jsem přikývl.
,,Jo. Ptali se Minha, co po něm chtěla ta veverka a pak jestli jsem chtěl jeho žalud. Pak se začala smát celá třída a já rychle utekl. Ještě že byly zavřený ty dveře, protože by se smáli mýmu útěku." odpověděl jsem. Felix se na mě nechápavě díval. Pohled jsem mu oplácel a čekal, kdy mu to dojde.
,,Nechtějte po mně, abych vám to vysvětloval." řekl jsem. Felix se otočil na Hyunjina, který jen nadzvedl obočí.
,,Neříkej mi, že jsi to nepochopil." řekl Hyunjin. Felix se s tázavým pohledem otočil zpátky na mě.
,,Minho nosí po kapsách žaludy nebo c-ou! Aha. Jasně. Chápu." vyhrkl Felix.
,,To jsou fakt kokoti. Jako na jednu stranu mají pravdu. Nekoukej na mě tak, Jisungu. Je to pravda a ty to moc dobře víš. Ale na tu druhou stranu...je to fakt hnusný. Navíc když k tomu nevědí, že jste spolu chodili a berou to jen jako urážku." řekl Hyunjin vážně. Navenek jsem to nijak nedal znát, ale s Hyunjinem jsem souhlasil. Minho mi chyběl se vším všudy.
Podívali jsme se na hodiny, když začalo zvonit. Felix nesouhlasně zakňoural a vrátil se na své místo.
,,A odpoledne teda půjdeš za ním domů?" zeptal se Hyunjin. Jen jsem souhlasně přikývl.
Se sluchátky v uších jsem si to mířil k Minhovi domů. Nebylo to zas tak daleko od školy, ale bylo to na druhou stranu než bydlím já. Nervózně jsem si kousal spodní ret. Jak to bude asi probíhat?
Došel ke dveřím dvoupatrového domku a zazvonil. Poodešel jsem od dveří, aby na mě bylo z okna vidět. Moc dobře jsem věděl, že Minhova mamka kouká z okna, kdo k nim přichází. Sledoval jsem, jak se odtáhla záconka a jak jeho mamka otevírá okno.
,,Co tu chceš?" zeptala se mě nepříjemně. Překvapeně jsem zamrkal. Nečekal jsem, že na mě bude taková. Povětšinou se ke mně chovala mile.
,,Dobrý den, já...jdu za Minhem. Chtěl bych si s ním promluvit." odpověděl jsem. Jeho mamka si založila ruce na hrudi.
,,Jenže on není doma. Od tý doby, co ses ní rozešel, tak se vrátil do svých starých kolejí. Doufala jsem, že jsi ho změnil. Já teď vůbec nevím, kam chodí, s kým se baví. Teda vlastně vím. S tou partou, která je vyhlášená svými průsery. Minho se od nich odtrhl a teď se k nim kvůli tobě zase vrátil. S manželem čekáme, kdy nám ho přivede policie, že něco s tou partou provedl." vyhrkla naštvaně.
,,J-já vím. Já se s ním chci usmířit, ale on se mnou vůbec nemluví. Myslel jsem, že bych si s ním promluvil u něj doma." řekl jsem. Jeho mamka jen rozhodila rukama.
,,Tak to máš smůlu, protože tu není a já ani nevím, kdy přijde. A už sem nechoď." řekla Minhova máma a zavřela okno. Cítil jsem, jak se mi po tváři rozkutálely slzy.
,,Ale já jsem tohle přece nechtěl. Já chci, aby se ten starý Minho vrátil." zamumlal jsem, setřel si slzy z tváří a odešel pryč.
ČTEŠ
Nehoda
FanfictionHan Jisung si žije svůj šťastný život. Má skvělého přítele, skvělou mamku a skvělé kámoše. Vše ale zničí dvě světla, která se k němu rychle přibližovala. Jak se vypořádá s tím, že si nic a nikoho nepamatuje? Jak to zvládnou lidé kolem něj? A Minho...