Nehoda

14. kapitola

Jisungův pohled

,,Nediv se, že si našel někoho jinýho tak rychle. Koukni se na sebe. Stále se ti nezahojily ty škrábance. Máš ruku v sádře. Vypadáš jako nějaká hnusná veverka. A co zbytek? Ruce jako párátka, žádný svalnatý tělo, jen plochý břicho. A samozřejmě nesmím zapomenout na pár skoro už zmizelých modřin. Nechápu, že se na mě Minho zvládl dívat tak dlouho. I když vlastně ne. V noci je tma, takže na můj ksicht neviděl, když jsme spolu spali. A co já vím, jak náš vztah jinak probíhal. Třeba...jsme se ani nedomlouvali. Jen na sex." mluvil jsem sám se sebou, zatímco jsem se díval do zrcadla.

,,Máš jen jeden úkol. Máš si jen vzpomenout na to, co bylo před nehodou. A ty to nezvládneš. Do toho přijdeš o kluka. Fakt skvělý, Jisungu. Jsi jednička. Máš jeden jediný úkol a ty jsi tak neschopný idiot, že to nezvládneš. A já místo toho, abych něco dělal, tak seřvu kluka, který mě miloval a snažil se mi pomoct. Já se opravdu nedivím, že ti utekl. Nenene. On ti neutekl. Ty jsi ho poslal do háje. A co dělám? Jen o tom mluvím a nic nedělám. To je asi to jediné, co zvládám. Jsem fakt nula." Setřel jsem si slzu, která se mi kutálela po tváři.

,,To jsem se takhle choval i předtím? Já nechci být jen nějaká nicka, která díky svý blbosti o všechny přijde. Já...chci Minha zpátky. I když jsem mu řekl, že ho nemiluju. Něco...mě k němu táhne. A to, jak mě líbal, se mi líbilo. Moc se mi to líbilo. Já...já nechci, aby takhle líbal někoho jinýho. Musím něco udělat." řekl jsem rozhodně. Ale...co? Zamračil jsem se na svůj odraz v zrcadle.

,,Začnu cvičit. Budu posilovat, abych se mu zase zalíbil. Abych...nevypadal vedle těch jeho kámošů jako nějaká chudinka." řekl jsem s úsměvem.

,,Jisungu? Ty s někým telefonuješ?" ozvala se mamka zpoza dveří. Otočil jsem hlavu ke dveřím a prohrábl si vlasy.

,,N-ne. Já si tu povídám sám se sebou." odpověděl jsem s nervózním smíchem. Mamka nakoukla do mého pokoje s lehkým strachem v očích.

,,A...povídáš si sám se sebou nebo...si myslíš, že tu někdo je? Jako nějaká halucinace." zeptala se. Uchechtl jsem se a zakroutil záporně hlavou.

,,Ne. Fakt si povídám sám se sebou. Já...trochu mě to uklidňuje, když si to říkám nahlas. Nebo si to aspoň víc uvědomuju, když to řeknu nahlas." odpověděl jsem. Mamka po chvilce přikývla.

,,Já jsem ti jen chtěla říct, že už bys měl jít, abys nepřišel pozdě do školy." řekla mamka nakonec.

,,Jo. Jen si vezmu tašku a půjdu." řekl jsem s úsměvem. Promnul jsme si obličej, když mamka odešla. Doufám, že nic z toho neslyšela. Vzal jsem jsem si tašku a vyšel z pokoje. V chodbě jsem si obul boty a z věšáku si na sebe hodil lehčí bundu.

,,Tak ahoj." rozloučil jsem se a vyšel z domu.

Cvičit...ale jak? A zvládl bych se k tomu dokopat? A jak s tou sádrou? Povzdechl jsem si, když mi došlo, že můj plán není jen tak zrealizovatelný. Tak...možná bych mohl jít za Minhem a vše mu vysvětlit. Jo. A on tě ze třídy vynese v zubech. To se mi fakt podstupovat nechce. Mohl bych mu zkusit napsat. Ale to bych si musel pamatovat účty na sociální sítě. Nebo bych si mohl založit nový. A nebo bych mohl zkusit vymyslet to heslo na mým starým mobilu. 

Zatřásl jsem hlavou a vešel do školy. Jako vždy jsem se přezul a vzal si potřebné učebnice. Pomalým krokem jsem šel do třídy a dával si velký pozor, abych do někoho zase nevrazil. Skousl jsem si ret a rychle prošel kolem Minha, který se zrovna bavil s klukem, kterýho včera balil. Sedl jsem si do své lavice a úlevně si vydechl.

,,Co se děje?" zeptal se Felix, když se na mě otočil. 

,,Viděl jsem Minha s tím klukem. Jen si teda povídali, ale i tak mě to dost mrzí." odpověděl jsem, zatímco jsem si přípravoval věci na hodinu. Vytáhl jsem si taky list papíru. Otočil jsem se ke klukům a vytáhl si z penálu tužku.

,,Kluci. Asi to vyzní divně, ale...takhle. Já se chci zkusit dostat do svého starého mobilu a nevím heslo." řekl jsem.

,,To už jsi říkal, ale my ho nevíme." řekl Hyunjin. Pokýval jsem hlavou.

,,Jojo. Já vím. Ale...jestli vás třeba nenapadne, co bych jako heslo mohl mít. Nějaký...datum...nejspíš. Pochybuju, že bych si dal nějaký random čísla, která by pro mě nic neznamenala." vysvětlil jsem. Kluci chápavě přikývli.

,,No...určitě bych zkusil mamčino datum narození. Pak tvoje. Tátu asi ne... Datum, kdy jste se dali s Minhem dohromady. Nebo jeho datum narození." začal Felix vyjmenovávat. Zasmál jsem se a podrbal se na zátylku.

,,Ale...já potřebuju ty čísla. Já nevím ty datumy." namítl jsem. Felix se uchechtl a praštil se do hlavy.

,,Promiň. Nedošlo mi to. Tak já se podívám na jeho účet. Myslím, že to tam má napsaný." řekl Felix a vytáhl si mobil z tašky. 

,,To si děláte prdel, ne?" vyhrkl Hyunjin naštvaně, když zíral do mobilu. Nechápavě jsme se na něj podívali.

,,Chtěl jsem napsat Minho, abych se zeptal na to datum. Ano. Doteď si ho nepamatuju, ale doma ho mám napsaný na lístečku, kde mám i vaše narozky. Ale to je jedno. A jak jsem mu chtěl napsat, tak jsem zjistil, že si mě zablokoval." řekl Hyunjin. Felix se zamračil a asi si šel ověřit, jestli si ho Minho taky zablokoval.

,,Mě taky... A odešel z naší skupiny. Co mu je?" zeptal se nechápavě Felix. Povzdechl jsem si a zadíval se dopředu na tabuli. To se Minho zbláznil? Asi...jsem mu fakt ublížil. Ale to by přece neubližoval svým kámošům. Ti s naším rozchodem nemají vůbec nic společného. 

,,Jisungu? Vnímáš?" zeptal se Hyunjin a zamával mi rukou před obličejem. Párkrát jsem zamrkal a podíval se na něj.

,,Co? Říkali jste něco?" zeptal jsem se. 

,,Jsi mnohem víc nesoustředěný než předtím. Felix ti diktoval Minhovo datum narození. Je to pětadvacátého října. Bohužel nevíme, kdy jste se dali přesně dohromady. Váš vztah jste ze začátku tajili, takže pochybuju, že to máš na nějaký síti napsaný nebo tak něco. Chtěl jsem říct, že to máš třeba naplánovaný v kalendáři, ale pak mi došlo, že to by ses na ten kalendář musel nejdřív dostat." zamumlal Hyunjin a promnul si oči. Souhlasně jsem přikývl. No...tak aspoň mám Minhovo datum narození.