Nehoda

4. kapitola

,,Jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptala se starostlivě mamka, když jsme stáli před mojí školou. Nejistě jsem pokl, ale nakonec jsem souhlasně přikývl. Společně jsme se vydali do školy. Zpomalil jsem krok a rozhlížel se. Takže...sem jsem chodil skoro každý den? Prohlížel jsem si studenty kolem sebe. Někteří se na mě divně mračili a někteří mě naprosto ignorovali. 

,,Pojď, Jisungie, musíme nejdřív za panem ředitelem." řekla mamka. Přikývl jsem a následoval ji. Vyšli jsme do prvního patra a zastavili se u nějakých dveří.

,,Počkej chvilku tady." řekla mamka, zaťukala a vešla do dveří. Otočil jsem se a začal si prohlížet nástěnky na chodbě. Prohlížel jsem si fotografie, dokud jsem si nevšiml sebe na jedné z nich. Já jsem ve třeťáku. A Minho teda musí být ve čtvrťáku. Čtvrťáci měli fotky na další nástěnce. Spokojeně jsem se usmál, když jsem ho našel. Po chvilce jsem se ale zamračil a vrátil se k naší fotce. Dvě tváře mi byli povědomé. Vlastně tři, když počítám i sebe. 

,,Poznáváš své spolužáky?" zeptal se neznámý mužský hlas. Cukl jsem sebou a otočil se. Musel to být nejspíš ředitel, protože vedle něj stála i moje mamka.

,,No...pár tváří poznávám. Mám několik fotek doma s nimi. Ale to je tak všechno, co si vybavuju." zamumlal jsem. Ředitel chápavě přikývl.

,,Všichni učitelé o tobě vědí, takže se nemusíš bát. A tvoji spolužáci to vědí taky. Všichni na tebe budou brát ohledy. Pokud se bude něco dít, cokoli, tak jdi za vyučujícím." Chápavě jsem přikývl.

,,Doprovodím tě ke tvé třídě." řekl ředitel. 

,,Kdyby něco, tak zavolej." vyhrkla mamka poté, co se rozloučila s ředitelem. Sáhl jsem si rychle do kapsy, jestli jsem si vzal nový mobil, který mamka včera koupila a uložila do něj své číslo. Přikývl jsem, zamával jí a rychlejší chůzí se vydal za ředitelem. 

Po necelé minutě jsme se zastavili u jedné třídy. 

,,Tak tady je tvá třída. Za deset minut začíná hodina, tak si nezapoměň připravit. Tvý spolužáci ti určitě se vším pomůžou. Tak hodně štěstí." rozloučil se se mnou ředitel a šel zpátky k ředitelně. Skousl jsem si ret a opatrně otevřel dveře. Všechny pohledy se přesměrovaly ke mně. Nervózně jsem vešel do třídy a zavřel za sebou dveře. 

,,Jisungu! Konečně! Jak ti je?" vyhrkl nějakej kluk s pihama na tváři. Nestihl jsem nic odpovědět, když mě začal objímat. Pamatoval jsem si ho z fotek, ale vůbec jsem netušil, jak se jmenuje. 

,,Už tu bez tebe pomalu začínala bejt nuda." vyhrkl druhej, zatímco mi cuchal vlasy. Odtáhl jsem se od nich a o jeden krok ucouvl.

,,Emm...ahoj. Em...vím, že to asi vyzní blbě, ale jak se jmenujete? Fotil jsem se s vámi a mám fotky v pokoji, ale nic jinýho jinak nevím." zamumlal jsem. Kluci se na sebe smutně podívali.

,,No...já jsem Felix a tohle je Hyunjin. Asi...si půjdeme sednout. Máš lavici vedle nás." řekl Felix. Přikývl jsem a vydal se za nimi. Pro ujištění jsem ukázal na lavici vedle kluků, jestli je moje. Sedl jsem si a připravil si věci na první hodinu. Otočil jsem se zpátky na kluky, kteří mě celou dobu pozorovali.

,,Takže...emm...bavíme se spolu už dlouho?" zeptal jsem se. Hyunjin si opřel hlavu o dlaň.

,,Moc dlouho ani ne. Felix se před takovým rokem přestěhoval z Austrálie sem a začal k nám chodit až v druháku. A od tý doby jsme se začali všichni bavit. My dva jsme se předtím moc nemuseli a uráželi jsme se kdykoliv jsme mohli. Ale pak už jsme byli v pohodě." odpověděl Hyunjin. Přikývl jsem a snažil se vymyslet další otázku.

,,Už ses viděl s Minhem?" zeptal se Felix. Odkašlal jsem si.

,,Jo. Přišel za mnou do nemocnice. Em...vy...to o nás víte?" zeptal jsem se tiše. 

,,Celá naše parta to ví a dalších pár lidí to ví, ale jinak se to neví." odpověděl tiše Hyunjin. Chápavě jsem přikývl. 

,,A nikomu to nevadilo? To...že jsme spolu." Kluci se na sebe podívali a uchechtli se. 

,,My totiž jsme totiž všichni na tom stejně." řekl Felix s úsměvem. Vyvalil jsem oči, když mi jeho slova došla.

,,To jako, že vy...taky...s klukem?" zeptal jsem se tiše, zatímco jsem na ně ukazoval. 

,,Jojo. Uvidíš je o velké přestávce. Pokud se teda nezdejchneš jako vždycky." odpověděl Hyunjin s úsměvem. Nechápavě jsem zamrkal.

,,Proč jsem chodil pryč?" zeptal jsem se. Hyunjin se zasmál a opřel se o opěradlo židle.

,,Proč asi? Scházel ses tam s Minhem." řekl s úšklebkem. Skousl jsem si ret. Co jsme tam mohli dělat? Asi...jsme chtěli být jen spolu. Otočil jsem se zpátky k tabuli, když do třídy se zazvoněním přišla učitelka. 

,,Takže dneska zůstáváš na velkou přestávku tady?" zeptal se Felix s úsměvem. Překvapeně jsme se na něj otočil.

,,Jasně. Nevím, kam bych měl jít." zamumlal jsem a zakousl se do sendviče. 

,,Ahoj." Otočil jsem se na příchozí osoby, které kluci zdravili. Sledoval jsem, jak se jeden kluk natáhl k Felixovi a krátce ho políbil na tvář. Vyvalil jsem překvapeně oči.

,,Nezapomněl jsi nám tak trochu žvýkat?" zeptal se se smíchem kluk, který si sedl na Hyunjinovu lavici. Pomalinku jsem začal zase žvýkat, ale stále jsem je nechápavě sledoval. To...jsou jejich kluci?

,,Ty si nás nepamatuješ, viď?" zeptal se Felixův kluk. Záporně jsem zakroutil hlavou a následně ji sklopil. Jo...nepamatuju si svý vlastní kámoše. Fakt skvělý.

,,To neřeš. Za chvíli si určitě vzpomeneš. Já jsem Changbin a toto je Jeongin." řekl Changbin s úsměvem. Přikývl jsem a znovu si kousl do svačiny. 

,,To jsi na mě nemohl počkat?" ozval se povědomý hlas. Otočil jsem se a uviděl Minha, jak přichází k naší lavici. 

,,Tak to kecáš. Sám velký pan Lee přišel do naší třídy." vyhrkl Hyunjin se smíchem. Minho jen pokrčil rameny a sedl si na mou lavici.

,,No jo. Musel jsem se sem aspoň jednou podívat." řekl. Zadíval jsem se do země, když se na mě otočil.

,,Máš dneska po škole volno?" zeptal se mě. Překvapeně jsem se na něj otočil.

,,No...mám. Ale musel bych se domluvit s mamkou." řekl jsem nejistě. Minho na mě stále koukal. Nervózně jsem se pousmál a poposedl si.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se.

,,Domluvíš se teda s tou mamkou?" zeptal se. Cítil jsem, jak mi rudnout tváře. Vyndal jsem si mobil z kapsy a zeptal se mamky, jestli můžu s Minhem po škole někam jít. Mamka mi odpověděla okamžitě. 

,,Tak můžu." řekl jsem, zatímco jsme si schovával mobil do kapsy. Minho souhlasně přikývl, zrovna když začal zvonit zvonek.

,,Čekej na mě pak před školou." řekl Minho, když seskočil z lavice. 

,,Čau." rozloučili se kluci a odešli z naší třídy.