Nehoda

11. kapitola

,,Dobré ráno." pozdravil jsem mamku, když jsem vešel do obýváku. 

,,Ahoj. Co si dáš ke snídani?" zeptala se s úsměvem. Odsunul jsem židli od stolu a sedl si na ni.

,,Já si nic nedám. Nemám hlad." zamumlal jsem, zatímco jsem si mnul oči. Mamka nesouhlasně mlaskla.

,,Nemůžeš jít do školy nenasnídaný. Bude ti špatně. Svačinu máte až po půl desátý." namítla mamka a podala mi kousek bábovky. Povzdechl jsem si, protože mi bylo jasné, že se s mamkou nemá cenu hádat, a vzal si bábovku. 

,,A cítíš se na to jít do školy?" zeptala se starostlivě. Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec jsem kývl. Kdybych zůstal doma, tak bych akorát myslel na Minha. To budu teda i ve škole, ale...budu se moct bavit s klukama.

,,Já...chci jít do školy. Už jen proto, abych si uložil jejich čísla." odpověděl jsem s plnou pusou. Mamka chápavě přikývla.

,,Tak hlavně, ať není žádný problém. A doufám, že nebudeš chodit do baru nijak často." řekla mamka. Protočil jsem očima.

,,Ale mami, já tam vůbec nepil. Měl jsem jen skleničku jablečnýho džusu. Nic víc." namítl jsem. 

,,To je jedno, ale...nikdy nevíš, co tam bude za lidi. Moc se mi teda nelíbí, že se kamarádíš s klukem, který dělá barmana. Ještě se kvůli tomu naučíš pít." řekla mamka, zatímco mě sledovala.

,,Kdyby jsi Taemina znala, tak vůbec nic takového neřekneš. Je fakt fajn. Jen si vydělává peníze jako barman. Vždyť to není nic hroznýho. Jen nalívá pití." Snažil jsem se vše mamce vysvětlit, ale moc se mi to nedařilo.

,,Až ho poznám, tak možná změním názor. Ale ty by ses pomalu měl chystat do školy." připomněla mi mamka. Strčil jsem si do pusy poslední kousek bábovky a došel si do umyvadla umýt ruce.

,,Už jdu." řekl jsem, když jsem dožvýkal snídani. Sedl jsem si na zem a obul si boty.

,,Máš všechno." zeptala se mamka, když jsem se zvedl. Nafoukl jsem tváře a podíval se na svou tašku.

,,Myslím, že jo. Dneska máme tělocvik, takže...budu sedět na lavičce a pozorovat ostatní. Takže ani netáhnu tolik učení." řekl jsem s úsměvem.

,,Nemusíš mít omluvenku nebo tak něco?" zeptala se mamka a pomohla mi nandat batoh.

,,Netuším. Když tak se zeptám tělocvikáře. Ale už musím jít. Ahoj." rozloučil jsem se a vyšel z domu. Nasadil jsem si sluchátka a vyrazil do školy. Dnešek by mohl probíhat v pohodě. Vždycky se ale může cokoli zvrtnout. 

Se sluchátky jsem vešel do školy a zastavil se u své skříňky. Přezul jsem se, vytáhl si potřebné učebnice, zavřel skříňku a šel do třídy. Hudba mě zvládla uklidnit natolik, že jsem si začal lehce tancovat do rytmu. Zapomněl jsem při tom ale dávat pozor na cestu a vrazil do někoho.

,,Moc se omlouvám. Nedával jsem pozor." vyhrkl jsem, vyndal si sluchátka z uší a schoval si je do kapsy. Sehnul jsem se a zvedl ze země nějaké učebnice, které jsem dotyčnému shodil.

,,Tady. Ještě jednou se omlouvám." omluvil jsem se s úsměvem. Ten mi ale okamžitě zmizel z tváře, když jsem si všiml, do koho jsem to vrazil.

,,Tak příště si pozor dávej." vyhrkl kluk, který stál za Minhem. Celou dobu jsem se díval na Minha.

,,Proč na něj tak zíráš? Líbí se ti snad?" zeptal se další kluk a zbytek party se tomu začal smát. Sklopil jsem hlavu. Ta slově mě velmi ranila.

,,Proč tu furt stojíš? Nemáš něco lepšího na práci?" zeptal se nepříjemně Minho. Tiše jsem se omluvil a odešel od nich.

,,A co my? Nepůjdeme večer někam?" zaslechl jsem, jak se Minho zeptal jeho party. Jeho tón hlasu mi vehnal slzy do očí. Byl to úplně ten samý tón, kdy se mě ptal, kolikrát si myslím, že mě viděl nahého. Ale...proč by někoho v té skupině sváděl? Vždyť...říkal, že mě miluje a teď flirtuje s někým jiným. 

Otočil jsem se, abych je viděl. Minho zrovna nadzvedával obočí a díval se na jednoho kluka. Dost hezkého kluka. Zadíval jsem se na svůj odraz v nástěnce. Co sis myslel, Jisungu? Že se s ním rozejdeš a on bude čekat, až si uráčíš vzpomenout a začneš s ním zase chodit? Ne. On nebude na tebe čekat. A všiml sis vůbec, jak ten kluk vypadá? To je úplně jiná liga než ty. Koukni se na to tělo. I přes tu košili je vidět, že posiluje. Poté jsem se podíval na sebe. Hubenej kluk s velkýma tvářema. 

Povzdechl jsem si a pokračoval do třídy. Celou dobu jsem se díval do země. Položil jsem si tašku vedle lavice a sedl si.

,,Ahoj, Jisungu, tak co? Jak se máš?" vyhrkl s úsměvem Felix.

,,Proč sedíš jak hromádka neštěstí?" zeptal se nechápavě Hyunjin.

,,Nic mi není." zamumlal jsem, zatímco jsem se díval na své ruce. Ucítil jsem, jak mi někdo položil ruku na záda.

,,Jisungu, co se děje? Ty...pláčeš?" zeptal se tiše Felix. Překvapeně jsem zamrkal a rychle si slzy setřel.

,,Co se děje?" zeptal se Hyunjin, když si sedl na druhou stranu než byl Felix. Povzdechl jsem si. Asi bych jim to měl říct. Stejně by na to přišli.

,,Rozešel jsem se s Minhem a-a on teď flirtoval s nějakým jiným klukem. Já...myslel, že...třeba chvilku počká, jestli si nevzpomenu. Ale on už začíná balit někoho jinýho. Ztratil jsem ho. Už mě nemiluje." zamumlal jsem. Klukům chvilku trvalo, než jim došlo, co jsem právě řekl.

,,To určitě ne. Fakt tě moc miluje. Nevzdal by se tě. Já jsem s ním byl, když ses s ním tenkrát rozešel. Byl z toho úplně v háji. Určitě se to nějak vysvětlí." vyhrkl Felix.

,,Třeba se ti to jenom zdálo. Nemusel s ním flirtovat." dodal Hyunjin. Záporně jsem zakroutil hlavou. Natáhl jsem se ke své tašce, když zazvonil zvonek na hodinu.

,,Víš co. O velké přestávce se zeptáme Changbina. Chodí s ním do třídy, tak si něčeho určitě všimnul." řekl Hyunjin a vrátil se na své místo.

,,Neboj se. Changbin to určitě vyvrátí." řekl s úsměvem Felix. 

,,Čau kluci." překvapeně jsem se otočil na hlas, který jsem nepoznával.

,,Nekecej. Co tu děláš, Seugmine? Hoří ti třída?" zeptal se se zasmáním Hyunjin. Nechápavě jsem je pozoroval.

,,Ne. Já za chvilku zas půjdu, ale chtěl jsem se zeptat na Minha. Dneska jsem ho viděl na chodbě se bavit s tou jeho bývalou partičkou. Já myslel, že se s nima už přestal bavit." řekl nechápavě Seungmin. Hyunjin s Felixem se na sebe nechápavě podívali.

,,Zeptáme se Changbina." řekl Felix rozhodně. Povzdechl jsem si. Bylo mi jasné, že jsem se nespletl. Určitě toho kluka balil.

,,Jak ti je, Jisungu?" zeptal se Seungmin, když se opřel o mou lavici.

,,N-no...docela to jde." zamumlal jsem. Poznal jsem, že mi Seungmin nevěří, ale nijak to nekomentoval.

,,No konečně. Prosim tě, jak se chová Minho?" zeptal se Hyunjin, když přišel Changbin. Changbin se nechápavě podíval na Seungmina.

,,Chová se divně. Dneska mě ani nepozdravil. Baví se zase s Hajoonem a tou partičkou z naší třídy. Nevím, proč se najednou takhle začal chovat." odpověděl. Changbinův pohled se přesměroval ke mně. 

,,Rozešli jsme se." zamumlal jsem na vysvětlenou. Kluci se nechápavě podívali na mé sousedy, kteří jim to jen odkývali.