Nehoda

3. kapitola

Konečně jedu pryč z tý nemocnice. Už jsem toho nic nedělání a ne zrovna chutných jídel měl dost. Celou cestu domů jsem koukal z okýnka a snažil si na něco vzpomenout. Nic. Akorát mě z toho začala bolet hlava. Mnul jsem si spánky, když mamka najednou zaparkovala před jedním domem. Vystoupil jsem a prohlídl si ho.

,,Tak jsme doma? Vybavuje se ti něco?" zeptala se mamka s nadějí. Záporně jsem zakroutil hlavou. Mamka si povzdechla a vyrazila ke dveřím. Vešel jsem za ní dovnitř. Sundal jsem si boty a začal se rozhlížet.

,,Pokoj máš nahoře." řekla mamka, než se vydala k jedněm dveřím. Vyšel jsem schody a nejistě koukal po dveřích. Nakoukl jsem do jedněch a našel koupelnu. Druhé dveře už naštěstí vedly do mého pokoje. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem všude uviděl svoje a Minohovy fotky. Celý jsem zrudl, když jsem si všiml jedné, na které si zrovna dáváme pusu. Natáhl jsem se k ní, sundal ji ze své nástěnky s fotkami a položil ji na stůl. Všiml jsem si ale i jiných tváří na fotkách. 

Povzdechl jsem si a vybalil si věci z tašky. Otočil jsem se ke dveřím, když se ozvalo zaťukání.

,,Vyhoď to oblečení z nemocnice do pračky, prosím. Smrdí po dezinfekci, tak ho rovnou vyperu." řekla mamka, když nakoukla do mého pokoje. Souhlasně jsem přikývl. Došel jsem ke skříni a převlíkl se. Všechno špinavé oblečení jsem donesl do pračky. Mamka přišla už také převlečená a zapnula pračku.

,,Chceš udělat něco k pití? Čaj, kafe, kakao?" zeptala se mamka. Nadšeně jsem se při slově kakao usmál. Mamka to okamžitě pochopila.

,,Tak pojď. Stejně bych si s tebou o něčem ráda promluvila." řekla mamka a vydala se pryč. Pomalou chůzí jsem šel za ní. Připravili jsme si naše nápoje a šli si sednout do obýváku. Sedl jsem si do tureckého sedu a upíjel ze svého kakaa, zatímco jsem se rozhlížel po obýváku.

,,Je všechno v pořádku? Nebolí tě něco nebo...já nevím. Něco ti nevyhovuje?" zeptala se mamka. Odložil jsem kakao na stůl a záporně zakroutil hlavou.

,,Ne. Všechno je fajn. Jen...je strašně divný, že si nic nepamatuju. Vždyť...jsem tu bydlel osmnáct let a...já na to všechno zapomněl jen kvůli nějaký ráně do hlavy." řekl jsem nechápavě. Mamka se přisunula ke mně, aby mě mohla obejmout kolem ramen.

,,Byla to silná rána. I doktoři mi říkali, že asi budeš mít krátkodobou amnézii, než ses probudil. Prostě...úrazy hlavy jsou dost vážný. Ale neboj. Určitě si za chvilku vzpomeneš a všechno bude zas jako dřív." řekla mamka konejšivě. Souhlasně jsem přikývl.

,,A chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys chtěl jít už zítra do školy. Bylo by to teda jen na jeden den, protože je zítra pátek, ale...nechci, abys šel v pondělí do školy a hned měl pět dní za sebou školy. Takhle...by sis třeba připomněl, jak to probíhalo a tak. O víkendu by sis zase odpočinul a pak už bys byl připravenej. Ale pokud se na školu ještě necítíš, tak můžeš zůstat doma. Nechci tě nutit." řekla mamka. Skousl jsem si ret a zadíval se na své ruce.

,,No...asi bych to zkusil zítra. Chci...si co nejdřív vzpomenout, takže chci vidět své kámoše a i toho Minha. My...vážně spolu chodíme?" zeptal  jsem se nejistě. Mamka s úsměvem přikývla.

,,Jo. A jste spolu moc šťastní. Už přes rok a půl. Skoro celou dobu jsi mi to tajil, ale nějakou dobu jsem to už věděla. Tvůj otec...on tě za to pak mlátil a donutil tě, aby ses s Minhem rozešel. Udělal jsi tak, protože ses o něj bál. Ale Minho přišel ještě se dvěma vašimi kámoši a zachránili tě. A vy jste se zase dali dohromady." dovyprávěla mi mamka. Rozhlédl jsem se po místnosti, zatímco jsem si vše snažil urovnat v hlavě. 

,,Tak...proto tu nejsou žádné fotky s tátou." zamumlal jsem si spíš sám pro sebe. 

,,Takže mám zavolat do školy, že tam zítra půjdeš?" zeptala se mamka pro ujištění. Souhlasně jsem přikývl.

,,A...kam chodím na školu?" zeptal jsem se. Mamka se smutně usmála a prohrábla mi vlasy. 

,,Zítra tě tam odvezu. Stejně si budu muset promluvit s učiteli. A ve škole ti budou určitě pomáhat kámoši. Ale musíme ti ještě sehnat mobil. Aspoň na tu dobu, než si vzpomeneš, jaký máš heslo. Ještě dneska ho dojedu koupit." řekla mamka. Souhlasně jsem přikývl.

,,Já se dojdu vykoupat." řekl jsem a odešel z obýváku pryč. V pokoji jsem našel pod peřinou pyžamo a odnesl si ho do koupelny. Musel jsem prohledat skoro všechny skříňky, než jsem našel ručníky. Jeden jsem si vzal a položil si ho na pyžamo. Svlékl jsem se. Povzdechl jsem si nad svým odrazem v zrcadle. Spousta modřin a strupů. Co na mně ten Minho vidí? Vždyť vypadám hrozně. Jako...čipmanek nebo veverka nebo něco takovýho. Pustil jsem vodu a vlezl si do vany. Slastně jsem zavrněl. 

Co budu v tý škole dělat? Pokusím se si na všechno vzpomenout. Vždyť...tam budu mít kámoše a...Minha. Zeptám se jich na informace o sobě. A vlastně i o nich. Jak se asi všichni budou cítit? A jak se musí cítit mamka a Minho? Jedna z jejich nejdůležitějších osob si je vůbec nepamatuje. Povzdechl jsem si a promnul si obličej. Proč jsem sakra lezl na ten přechod se sluchátky?! Kdybych je neměl, tak by se tohle třeba vůbec nestalo.

Natáhl jsem se pro sprchový gel a umyl se. Nedělalo mi vůbec dobře, když jsem byl sám se svými myšlenkami. Vypustil jsem vodu a vylezl z vany. Osušil jsem se a mokrý ručník dal na topení, aby uschnul. Vzal jsem si na sebe pyžamo. Pomalou chůzí jsem se vydal do obýváku, ale mamku jsem nikde neviděl. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem našel na stole vzkaz. 

,,Doufám, že ses nijak nelekl. Jela jsem pro ten mobil a rovnou něco nakoupím. Snad do hodiny budu doma. Mamka"

Položil jsem vzkaz zpátky na stůl a povzdechl si. Zase se mi začaly vracet myšlenky na to, jak jsem všem akorát přidělal starosti. Došel jsem k sobě do pokoje a rozhlédl se. Všude byly různé fotky s pro mě cizími lidmi. Teda...většinou. Poznával jsem sebe, Minha a na nějaké byla i mamka. Proč mám tady nějaké kočky? Vždyť doma žádnou nemáme. Možná jsme nějaké měli...

Prohrábl jsem si vlasy a vlezl si do postele. Pokusím se ty hrozné myšlenky zaspat.