Nehoda

9. kapitola

,,Tohle je na nic." zamumlal jsem, když jsem už asi půl hodiny ležel na posteli a koukal do stropu. Snažil jsem se...ani nevím, o co jsem se snažil. Na spaní je moc brzo, ale zároveň nemám co jiného dělat. 

Zvedl jsem se a rozhlédl se po pokoji. Rychle jsem se odvrátil od fotek. Snažil jsem se na to nemyslet, ale moc se mi to nedařilo. Spíš jsem myslel jen na Minha. 

,,Půjdu se projít." řekl jsem rozhodně. Třeba se trochu utahám a líp se mi bude spát. Vzal jsem si na sebe džíny, mikinu a lehkou bundu. Do kapes jsem si schoval mobil, peněženku a klíče. Vyšel jsem z pokoje a sešel schody. 

,,Ty někam jdeš?" zeptala se překvapeně mamka. Olízl jsem si rty. 

,,No...chtěl jsem se projít. Trošku se provětrat a protřídit myšlenky." odpověděl jsem, když jsem se natáhl pro boty. Mamka si povzdechla a založila si ruce na hrudi.

,,Jisungie, myšlenky si třídíš dneska celý den. Jsem ráda, že se chceš projít, ale...nechceš se s někým domluvit, aby jsi nebyl sám?" zeptala se starostlivě. Zakroutil jsem záporně hlavou. 

,,Já...nemám jak se s někým domluvit." zamumlal jsem, zatímco jsem si zavazoval tkaničky. 

,,No...tak dobře. Kdyby něco, tak mi zavolej, ano?" řekla mamka. 

,,Neboj se. Ahoj." rozloučil jsem se a vyšel z domu. Teď ale přišla otázka, kam mám jít. Prostě někam půjdu a až mě to přestane bavit, tak půjdu zpátky. Rozešel jsem se a snažil si pročistit mysl. Nechtěl jsem na nic myslet. Potřeboval jsem se unavit, abych se pak mohl normálně vyspat. Ne jako dneska. 

Mohl bych jít za Chanem. Ne. Nebudu ho otravovat. Už minule jsme ho nejspíš otravovali. Určitě má nějaký plány. Je sobota večer. Má přítele, takže...nejspíš má program. A co bych tam dělal? Jen bych tam seděl a koukal na něj, protože bych nevěděl, co říct. A s nikým jiným bych se nemohl spojit. Nemám jejich adresy, ani čísla ani kontakt na sociální síť. Moment...na sociální síti bych je třeba našel. Ale to bych si musel vzpomenout na svý účty. Pokud jsem je teda měl.

Povzdechl jsem si a kopl do kamínku, který byl na zemi. Jsem fakt na nic. Ubližuju mamce, ublížuju kámošům a teď jsem ublížil i Minhovi. Ale...bude to pro nás oba lepší. On se nebude trápit, že mu neoplácím city, a já se nebudu trápit, že si na něj nepamatuju. Hahaha. A co dělám asi teď? Lituju toho, že jsem kvůli sobě ukončil náš vztah. 

,,Jisungu?" Překvapeně jsem se otočil za hlasem, když jsem ho uslyšel. 

,,A-ahoj, Taemine. Promiň. Přemýšlel jsem." zamumlal jsem na omluvu. Taemin se pousmál a došel ke mně.

,,V pohodě. Kampak jdeš?" zeptal se. Pokrčil jsem se zasmáním rameny.

,,Sám nevím. Jen...se procházím." odpověděl jsem. Taemin chápavě přikývl a rozešel se pomalou chůzí dál. Nejistě jsem ho následoval.

,,A co tak sám?" zeptal se, když jsem ho došel.

,,No...chtěl jsem si utřídit myšlenky a...taky jsem neměl komu zavolat. Nepamatuju si heslo na starém mobilu, takže se nedostanu na čísla kámošů." odpověděl jsem lehce smutně. Taemin chápavě přikývl.

,,A kam jdeš ty?" zeptal jsem se rychle. Taemin si upravil kabát a schoval si ruce do kapes.

,,Já jdu do práce. Vůbec se mi tam nechce." zamumlal se smíchem. Také jsem se pousmál.

,,A kde pracuješ?" zeptal jsem se zvědavě. Taemin kývnul hlavou k jedné nižší budově. Překvapeně jsem zamrkal.

,,Ty pracuješ v baru. Nečekal bych, že zrovna budeš pracovat tady. Moc se mi to k tobě nehodí." vyhrkl jsem. 

,,To mi říká hodně lidí. Já...kdybych nemusel, tak tu nebudu, ale...zvládl jsem to skloubit s vysokou školou, takže mi nezbývá nic jiného. Nechceš jít na chvilku dovnitř. Můžeš si sednout na bar a můžeme si povídat. V tuhle dobu stejně moc lidí ještě nechodí, tak budeme mít klid." navrhl před dveřmi. Nejistě jsem si skousl ret. Já a do baru? No a co. Pít nemusím a jak říkal Taemin. Moc lidí tu teď nebude.

,,Tak jo." souhlasil jsem a následoval ho dovnitř. Musel jsem uznat, že to tu bylo pěkné. Na můj vkus dost tmavé, ale je to bar. Nejspíš to tu pak bude osvětlené nějakými barevnými světly.

,,Klidně si tu můžeš sednout. Musím to tady trochu připravit, ale za chvilku tu budu." řekl Taemin s úsměvem. Souhlasně jsem přikývl a sedl si k baru. Dál jsem si to tu prohlížel, zatímco Taemin zmizel někde vzadu.

,,Omlouvám se. Už jsem tady. Co si dáš?" zeptal se, když přišel za mnou.

,,Em...asi nějakej džus...jablečnej džus, prosím." poprosil jsem. Taemin souhlasně přikývl a začal mi připravovat pití.

,,Ji...pochopím, když o tom se mnou nebudeš chtít mluvit, ale...děje se něco? Už venku jsem poznal, že se trápíš a Chan to poznal taky, když jste přišli s Minhem. Přijde mi ale, že dneska se trápíš ještě víc." řekl, když mi podal můj džus. Sklopil jsem hlavu a zadíval se na své ruce.

,,Já...připadám si, jako bych všem ubližoval. Ne. Já všem kolem sebe ubližuju. Všichni se kvůli mně cítí špatně a...a já...nic. Na nic si nevzpomínám. Včera...včera to skončilo tak, že...že jsem se rozešel s  Minhem, abych mu už nemohl ubližovat. A taky sobě, jenže...to vůbec nepomohlo a ještě jsem to zhoršil. Jsem úplně k ničemu. Stačilo by si jen vzpomenout a všechno by bylo v pohodě." zamumlal jsem. Překvapeně jsem zamrkal, když se kolem mě obmotaly ruce. 

,,Takhle nad tím nesmíš přemýšlet. Prostě se to jednou stalo a ty se s tím musíš poprat. A všichni kolem tebe jsou odhodlaní ti pomoct. Znám teda jen Minha a Chana, ale ostatní kámoši ti určitě taky pomůžou. A tvá rodina taky. Jen to musíš vydržet. Chan mi vyprávěl, jaký jste měli s Minhem problémy. Pokud o tebe bojoval předtím, tak bude bojovat i teď." řekl Taemin. Z úst jsem vypustil vzlyk a obejmul ho.

,,A-le já mu řekl do očí, že ho nemiluju. To...už asi nezvládne. Já bych to nezvládl, kdyby mi to takhle řekl." namítl jsem.

,,Pokud tě Minho miluje tak, jak mi to Chan popisoval, a tak, jak se o tebe bál, tak to určitě zvládne. A odpustí ti to, pokud mu to vysvětlíš." řekl Taemin, když se ode mě odtáhl, a podal mi papírovou útěrku. S úsměvem jsem poděkoval a vysmrkal se.

,,Promiň. Jen obsloužím ty lidi." řekl mi a odešel za bar.