Nehoda

15. kapitola

Odhodil jsem tašku a lehl si na postel. Z kapsy jsem vytáhl papír s různými datumy. Natáhl jsem se pro svůj starý mobil a zapnul ho. 

,,Tak fajn. Moje narozeniny...ne." Natáhl jsem se pro tužku na nočním stolku a škrtl si jedno datum. 

,,Mamčino..." zamumlal jsem a nacvakal druhé. Vyškrtl jsem ho a podíval se na další. Minhovy narozky. Skousl jsem si ret. To...by mohlo být ono. Nacvakal jsem ho a klikl na potvrzení. Nic. Povzdechl jsem si a pokračoval dál. Párkrát jsem musel čekat, protože mi to nepovolilo pokračovat. Zklamaně jsem se koukal na papír, na kterém byly přeškrtaný všechny datumy. Stoupl jsem si a protáhl se. Došel jsem k nástěnce s fotkami. 

,,Co jsem mohl mít za heslo? Tvoje narozeniny to nebyly. A já doufal, že to bude ono. Co jiného bych si dal za heslo, než datum narození svýho kluka." zamumlal jsem, zatímco jsem se díval na fotku, kde jsme se spolu s Minhem líbali. Nakrčil jsem obočí a sundal ji z nástěnky, když jsem si všiml zvláštních výstupků. Jako, kdybych na ni něco napsal... Okamžitě jsem ji otočil.

17. 5. Roční výročí v Miniem!  Den strávený v naší kavárně a mazlením v posteli! Co víc si  můžu přát?

Nadšeně jsem se usmál, došel ke svému starému mobilu a sedl si na postel. Nacvakal jsem toto datum, zhluboka vydechl a potvrdil ho.

,,Ano! Ano! To je ono!" zakřičel jsem. Okamžitě jsem se podíval do galérie. Najel jsem do složky, kterou jsem měl pojmenovanou Minie.

,,Jisungie? Jsi v pořádku?" zeptala se mamka a nakoukla do mého pokoje. Svým pohledem jsem hypnotizoval fotku a neodpovídal. Díval jsem se na Minha, jak drží s úsměvem hrníček s kávou a ohříval si o něj ruce. Vzlykl jsem a přiblížil si fotku na Minhův obličej.

,,Sungie? Co se děje?" zeptala se mamka starostlivě a sedla si na mou postel vedle mě. Jedna má slza dopadla na rozbitý displej. Setřel jsem ji a trhaně se nadechl.

,,To...je tvůj starý mobil. Ty...jsi zjistil svý heslo?" zeptala se mamka a pohladila mě po vlasech. Pokýval jsem hlavou.

,,J-já si vzpo-mněl." zamumlal jsem. Mamka se šokovaně nadechla a pevně mě obejmula. Já se ale stále díval na Minha.

,,To je úžasné, Jisungie! Proč pláčeš?" zeptala se nechápavě a pohladila mě po tváři. Vzlykl jsem a setřel si slzu.

,,Ro-zešel jsem se s-s Minhem. On...už se mn-ou nechce být." zamumlal jsem. Mamka mě chytila za ruce a povzbudivě se usmála.

,,Půjdeš za Minhem a všechno mu řekneš. A omluvíš se mu. On to určitě pochopí a dáte se zase dohromady." řekla mamka s úsměvem. Setřel jsem si slzy a přikývl. Překvapeně jsem se podíval na mobil, když cinkl. Pousmál jsem se, když jsem zjistil, že se Chan ptá, jestli k němu dorazíme.

,,Mohl bych jít za kámoši?" zeptal jsem se. Mamka s úsměvem přikývla. Zvedl jsem se a chtěl se jít převlíknout.

,,Já se vlasně nepřevlíkl ze školy." řekl jsem si sám pro sebe a usmál se na mamku. Moc dobře jsem věděl, že to nemá ráda. Mamka ale jen s úsměvem zakroutila hlavou.

,,Hlavně si vem bundu. Je tam docela zima." poznamenala mamka. Přikývl jsem a nejistě se podíval na své mobily.

,,Mám si vzít oba?" zeptal jsem se nejistě. 

,,Radši jo. Nevíme, jak dlouho bude ten starý fungovat." řekla mamka, když se také zvedla.

,,Pravda." zamumlal jsem a schoval si mobily do kapes. Srovnal jsem si mikinu a sešel schody dolů. Oblékl jsem si bundu a sehnul se k botám.