mentally ill

já

Tenhle svět prostě není pro mě. Nebaví mě ho žít ani v něm nějakým způsobem existovat, nemyslím si že jsem nemocná jsem jen jiná než ostatní. ,,Bylo by lepší kdybych tu nebyla" s těmito slovy beru připravený kelímek naplněný antidepresivy, práškami na spaní a vším možným co jsem našla v lékárničce. Prášky do sebe kopnu a zaleji to vodou. Cítím jak se mi větší tabletky otírají o stěnu jícnu a není to vůbec příjemný pocit. Ležím v posteli vedle svého psa připravená na to že za nedlouho zemřu.
Antidepresiva ve mě vyvolaly nevolnost, běžím k záchodu a chytám si rukou pusu abych nepozvracela podlahu. Po asi 10 minutách nepřetržitelného zvracení mám jícen i pusu plnou ibalginu smíchaného s žaludečními kyselinami které a mám pocit jako by mi to pomalu rozežíralo celou pusu.  Pomalu toho začínám litovat a po chvilce se rozhodnu sdělit matce co se stalo. Potom co ztrácím vědomí jí dojde že je to nejspíše závažnější a tak volá sanitku.
Probouzím se v nemocnici s menšími halucinacemi. Slyším vedle sebe kroky a když se otočím nikdo tam není, po posteli mi lezou pavouci a mám pocit jako by se se mnou celá postel houpala. Přijde ke mě sestřička a píchne mi něco abych se ještě prospala. Další den přichází doktor na vizitu a sděluje mi že budu převezena do psychiatrické nemocnice, v tu chvíli bych nejraději šla domů a měla to všechno za sebou ale nic s tím nemůžu udělat. Po hodině mě sanitáři naloží do sanitky a za chvíli jsem v areálu nemocnice. Sanitka zastavila u budovy a já vylézám s vozu, na sobě nemám žádné boty a tak opatrně našlapuji abych si něco nepíchla do nohy. Až v kanceláři na přijímacím zařízení mi paní doktorka podává černo-modré pantofle a posílá mě k panu doktorovi. Jsem stále lehce mimo a tak skoro nic neříkám. Sanitář mě odvádí na oddělení a odchází. Jsem zmatená a nevím kam mám jít tak si sedám hned vedle dveří na křeslo. Po půl hodině mě konečně zahlédne sestra a jdu si prohlédnout pokoj. Pokoje jsou po 5. A nahoře na stropě je kamera přes kterou nás na sesterně pozorují. Sednu si na postel a snažím se zastavit slzy ale neúspěšně. Přisedne si ke mě slečna která vypadá velice mladě ale ve skutečnosti je jí okolo 40ti ,,ahoj, jsem Lenka." Řekne a podává mi ruku ,,jsem Klára" řeknu celkem polekaně. Slečna Lenka se na mě kouká celkem vyšinutým pohledem a jde z ní strach. Nechce se mi na tom pokoji zůstávat a tak si jdu prohlédnout oddělení. Když konečně najdu záchody všimnu si jen jedné sprchy a dvouch záchodu s polodvermi (prostě dveře které jsou v půlce oddělené a lidi tam navzájem vidí hlavu toho druhého.) . Zatahnu závěsy sprchy a po stěně sjíždím pomalu dolů. Otírám si slzy a mám pocit že nemůžu dýchat. slyším jak někdo otevírá dveře a tak se zvedám a utíkám se záchodu pryč, jenže není kam utéct.