Jednoho dne jsem měla po krk života. Už jen vstát z postele se zdá jako ta nejtěžší věc na světě. Každý den je úplně stejný a bezvýznamný. Nesnáším to tu, beru žiletku a přejedu ostřím po kůži která se postupně otevírá a z rány mi tečou potůčky krve. Tohle mě tak nějak uklidňuje, díky tomu vím že jsem stále naživu a že stále dokážu něco cítit.
Dneska to už musím skončit... Pořád to odkládám a dnes to konečně udělám, zabiju se.
Přitáhnu si dřevěnou židli k oknu a přes háček na stropě si veším oprátku. Z očí přes tváře až k ústům se mi klouzají slzy. Bolí mě duše a toto už musí skončit.
,, Nezvládnu to, potrebuji pomoc'' s těmito slovy zvedám telefon a volám si sanitku. Milá paní v telefonu mi oznamuje že sanitka tam bude do 15minut. Musím se vám přiznat těch 15minut trvalo stejně dlouho jako 15hodin. Bylo to nejdelších 15minut v mém životě. Když konečně přijela sanitka, dva sanitáři mě naložily na vozík a ve voze mi přelepili čerstvé ranky. ,, Slečno, půjdete rovnou do psychiatrické léčebny, bude to tam pro vás vhodnější." Oznámil pan sanitář a já ze sedadla pozorovala klikatou silnici.
Dnes už jsem tu 14dní. Není to tak strašné, nemám tu stejné povinnosti jako venku ale zase vůbec nesmím chodit sama ven abych si neublížila. Necítím se ještě na to že bych už mohla ven ale když to pan lékař řekl tak měl asi pravdu. Budou mi tu chybět ty lidi. Sice se tu tomu říká blázinec ale blázni jsou spíše tam venku.
ČTEŠ
mentally ill
Romancezdravím, toto je příběh který popisuje můj pobyt v psychiatrické léčebně a zkoumá příběhy ostatních pacientů. příběh je založen na skutečné události.
