Spáry Eevee ✓

13. kapitola

Sylva nevěděla, jak dlouho leží na zemi. Vnímala pouze spalující bolest v žebrech, zpěv ptáčků, šum větru mezi korunami stromů a svit slunce. Co jsem komu udělala?! Proč zrovna já?! Sylvě se čím dál tím hůře dýchalo. Otočila hlavu, aby se mohla dívat na sluneční paprsky mezi listy. Co když zemřu? Napadlo Sylvu, ale nezačala panikařit. To je kravina, mám jenom zlomené, nebo naražené žebro, to bude v pohodě. Pomyslela si, snažila se uklidnit a narovnat, ale něco jí v tom bránilo - jako by nějaká neviditelná stěna. ,,Zasloužila sis to." Uslyšela poblíž hlas. Sylva otočila hlavu směrem, kde před ní stála fialová Espeonka. ,,Jsi tady abys mě dorazila?" Zeptala se nebezpečně tiše Sylva. Echo se zasmála. ,,Jak tě to vůbec napadlo?"
,,Jenom si umím dát dvě a dvě dohromady." Sykla Sylva a zalapala po dechu čímž jí vystřelila bolest do celého těla. Echo se ještě víc zazubila. ,,Mám pro tebe spíš nabídku."
Echo přistoupila k Sylvě blíž a naklonila se k ní, s tím, že se dotkla zraněného místa drápy. Sylva zaprskla bolestí a ohnala se po Echo drápy, jenomže jí je Espeonka přirazila k zemi. ,,Musíš cestovat s námi dál," začala vysvětlovat Echo. ,,Stejně nemáš na výběr." Zachrčela a podívala se na Sylvino žebro. ,,Proč bych to měla dělat?" Zasyčela Sylva a snažila se potlačit kouzlem bolest, která se jí utvářela na hrudníku. Echo se zasmála. ,,Cestuj s námi a já nezabiju Vichřici." Zasyčela a Sylva zbledla. Možná jí už na Vichřici nezáleželo, ale byla jediná, která se o ní starala a věděla, že vůbec nějaká Sylva existuje. ,,Slib mi, že když s vámi budu cestovat, tak Vichřici neublížíš." Zašeptala Sylva. ,,Máš mé slovo." Odpověděla Echo zřejmě potěšená z její odpovědi. Slezla z ní a ustoupila. ,,Nepokoušej se utéct, budu tě mít na očích." Sykla Echo a odběhla pryč. ,,Kam bych asi v tomhle zuboženém stavu mohla jít?!" Zavolala za ní Sylva, ještě než zmizela. Tak fajn Sylvo, poblíž je řeka, vyčistíš si rány a zkusíš spravit to žebro.
Sylva se pomalu začala zvedat do sedu. Každý pohyb bolel a proto Sylva zapátrala ještě hlouběji v paměti a utlumila bolest úplně. A hele, hned to je lepší. Usmála se v bolestném úšklebku Sylva a posadila se. Raz, dva, tři!
S bolestným zasyčením se Sylva postavila a cítila, že něco není úplně v pohodě. Po pár bolestivých krocích Sylva zjistila proč. Kost na žebru byla opravdu zlomená a třela se o druhý ulomený kousek. No to snad ne! Sykla Sylva a vylezla s bolestným hekáním a nemálo sprostými nadávkami na kopec, z kterého se skutálela. Pod ní se líně rozléhala řeka a Sylva nebyla nikdy tak ráda, že vidí vodu. Vlezla do vody, ale zůstávala na břehu, jelikož si netroufala plavat. Pomalu si omyla špínu a krev ze svojí zářivě bílé srsti. Ranky na nohách se už naštěstí stihly zacelit a proto Sylva vylezla z vody a lehla si vedle řeky. Tak fajn, nejsem sice léčitelka, ale vím, že kouzlem to určitě spravím. Sylva se zhluboka nadechla a přiložila si tlapku na zranění, které bolelo jenom trochu, kvůli tomu kouzlu. Představila si, jak zlámané kosti dává zase dohromady a zapátrala po správném kouzlu. Zanedlouho se kosti v žebru začaly rovnat a Sylva bolestně nadávala s tím, že se jí dělalo špatně z toho, jak se jí pohybují kosti pod kůží. Konečně kosti do sebe zapadly a Sylva pustila kouzlo, které se rozpustilo ve vzduchu. Úlevně si oddychla a přivolala si obvaz, který si taktéž kouzlem omotala okolo hrudi. Nic moc, ale lepší než nic. Usmála se Sylva a vrátila se do své nové oblíbené pózy - ,,Loužička neštěstí."
Zavřela oči a zaposlouchala se do šumění vody. Musím s nimi cestovat, Sylva se zhluboka nadechla. Kvůli Vichřici...