Spáry Eevee ✓

5. kapitola

Navládlo ticho. Sylva zavřela oči, bylo jí to úplně, ale úplně jedno, kam půjde, hlavně když tam půjde bez svých ,,přátel", až na Vichřici, tu měla ráda, jako svojí sestru. ,,Co takhle, Vaporeoní království, to je od nás nejblíž ne?" Zeptala se Tma a Sylva se musela v duchu krutě smát. No jistě, Tmo! Proč ne, pokud chceš zemřít tou nejhorší smrtí, tak proč ne? Pomyslela si Sylva a to byl první opravdový pocit, od té doby, co je napadli Espeoni. Tuhle myšlenku rychle zahnala a oči opět otevřela. ,,A co cestovat po kraji téhle řeky, než dorazíme do cíle?" Navrhla Echo a Povodeň rázně zavrtěla hlavou. ,,A co takhle se tam rovnou přenést přenášecím kouzlem?" Navrhla Vichřice a pro Sylvino neštěstí, všichni souhlasili, až na Sylvu, ta byla zticha. Sylva zachytila Vichřicin pohled a zhluboka se nadechla. Nedělám to pro ostatní, dělám to pro Vichřici. Pomyslela si a nechala zmizet oštěpy. Složila mapu, kterou skryla krycím kouzlem. Tohle kouzlo je opravdu obtížné a ani si nepamatovala, jestli se ho vůbec učila.
Pak jí to došlo, nikdy se ho neučila, aby nemohla utéci z jeskyně, ale nějakým způsobem věděla, že se jí to povede. ,,Takže, já, Echo a Sylva si sednou doprostřed a vy si sednete okolo nás. Potom už stačí jenom myslet na to, kam se chcete přemístit." Udělovala instrukce Vichřice a přesně jak řekla, tak všichni udělali, dokonce i neochotně Sylva. Sylva byla úplně napravo, Vichřice veprostřed a Echo nalevo. Sylva bylo tak šťastná, že nemusí sedět vedle toho šíleného Espeona. No, on to ještě Espeon není. Pomyslela si, ale tyhle myšlenky zahnala. ,,Tak, začneme." Usmála se povzbudivě Vichřice, ale Sylva se pouze lenivě opírala o svojí tlapku. Všichni kolem ní zavřeli oči a začali přemýšlet, Sylva je ovšem nechala otevřené a poklepávala drápy. Místo toho, aby myslela na to, kam se přemístit, tak myslela na to, co se před nedávnem stalo.
Až teď jí to došlo.
To přání, které poslala ke hvězdám...
Možná ji to přání odtud dostalo, ale ne tím způsobem, jakým si přála. Začal se v ní hromadit vztek a taky pocit zklamání. Musela zarýt hluboko do země drápy, aby se udržela a nezaútočila na nejbližší Eevee, která byla nablízku. Sylva vypustila tyhle myšlenky a prolomila svojí magickou bariéru, odkud čerpá magii a energii. Chcete pravé monstrum?! Prskla a směřovala to ke hvězdám, i když si byla jistá, že jí nikdo neposlouchal. Tak tady ho máte! Vyhrkla v duchu a nechala vzplát svojí magii. Vše kolem ní pohltilo oslepující bílo, až Sylva musela zavřít oči. Potom oči opět otevřela a otevřela tlamu v úžasu. Sylva padala, ale sama. Všude okolo se míhaly všemožné barvy. Sylva se podívala pod sebe, kde byla pouze tma.
Ne, moment, žádná tma, byly tam hvězdy.
Sylva na krátký moment, ještě než se ocitla v temnotě s hodně roztroušenými hvězdami, se podívala vzhůru, kde se nacházelo jedno a to samé. S elegancí přistála na tlapkách a rozhlížela se kolem. Přistála do vody, jak si všimla. Podívala se na hvězdy, které byly všude kolem. Kde to jsem? Pomyslela si a až teď si uvědomila krásu tohoto místa. Hvězdy plály jasně, odrážely se od hladiny nekonečné vodní plochy. Zoufale hledala známé souhvězdí, až ho našla.
Jednalo se o Pána severu.
Bylo to jednoduché souhvězdí o deseti hvězdách.
Sylva úlevně vydechla, ale to pořád neřešilo, kde je a co tady dělá.
Zepředu před sebou uslyšela smích, okamžitě ztuhla, s tím, že sklonila uši. Potom následovaly kroky, doprovázené šplouchaním vody. Sylva nevěděla proč, ale chtěla vědět, kdo se tady potuluje taky. Navíc, možná by zjistila, kde se nachází. ,,Počkej!" Vykřikla na osobu, která mezitím zmizela, ale její záře ji prozrazovala, takže Sylva věděla, kam to podivné stvoření běží. Osoba odpověděla dalším smíchem a Sylvě to nedalo a rozběhla se za ní. Její kroky doprovázelo kapání vody, jako by z vápenců v jeskyni kapala voda, která mizí v malé kaluži. ,,Z-zastav!" Vyhrkla Sylva uštvaným dechem, ale nezastavovala. Sylvě se zdálo, že místo aby se přibližovala, se ještě víc vzdalovala.
Ale v tom, ta osoba zastavila a Sylva nestihla zabrzdit, proto se jí ocitla přímo tváří v tvář. Byl to Sylveon, jako by z mlhy, na tváři mu hrál zubatý úsměv, jakým se směje jedině Sylva. ,,Zdravím, Hvězdo." Řekl onen Sylveon a v tu chvíli všechno zmizelo, i ten podivný Sylveon. Zdravím, Hvězdo? Co to do háje znamená?! Pomyslela si, ale to už začala hlasitě kašlat. Uvědomila si, že celou dobu leží na zemi a tohle byl celou dobu jen sen... Zatraceně realistický sen. Sylva otevřela oči dokořán a posadila se. Zrychleně dýchala a při tom civěla do země. Až potom se odvážila zvednout pohled. Vichřice stála přímo před ní s ustrašeným a ustaraným pohledem. Povodeň a Tma stály opodál a tvářily se zmateně, ale ustrašení v jejich pohledu také bylo. Ostatní stáli opodál s největším nezájmem, z nichž největší jevila jednoznačně Echo.