Spáry Eevee ✓

16. kapitola

Sylva nemohla usnout, narozdíl od Tmy, která usnula hned, co ještě chvíli probíraly sen a úplně odběhly od tématu černého jedu.
Tma k ní ležela natisknutá bokem a Sylva cítila, jak se jí boky pravidelně zvedají a klesají. Tlapky měla natáhnuté před sebou a hlavu položenou mezi nimi. Její kruhy matně svítily v temné noci.
Sylvu Tmino tělesné teplo trochu uklidňovalo, ale i přes to to nebylo ono. Rameno si ovázala, stejně tak i žebro novým obvazem, čímž se o mnohem víc stáhlo, než předtím. Sylva bolestně hekala v prvních chvílích, ale potom to bylo lepší a to dokonce ještě víc, než předtím.
Sylva zavřela oči - potřebovala si urovnat myšlenky.
Ve skutečnosti vůbec nechápala, jak tyhle sny fungují.
Nevěděla, jak je možné, že to, co se jí stane ve snu se stane i ve skutečnosti...
A navíc vůbec nechápala Bouřin záměr.
Jedno Sylva ale věděla - neosvobodí Bouři ani za nic.
Zavrtěla hlavou, otočila se na záda a podívala se na oblohu, což jí připomnělo hvězdy z Říše snů.
Říše snů... Zajímalo by mě, jestli to je pouze vodní plocha s miliony hvězd, nebo to má i jiný význam.
Pohledem vyhledala Pána severu a hledala zklidnění tam.
Ovšem nic z toho se nestalo a místo toho byla Sylva ještě zmatenější než předtím, jelikož ji Pán severu vždy uklidnil.
Přivřela oči s tím, že se jí zaleskly smutkem.
Ze všeho byla nehorázně zmatená - z Bouře, z Pána severu a navíc ze všech událostí v poslední době co se staly.
Ani si už nepamatovala před kolika dny poprvé naživo spatřila svět a až teprve potom uviděla, jak válka je vlastně otřesná.
Ano, věděla, že válka je otřesná, ale nikdy si neuvědomila, že až takhle.
Nikdy si neuvědomovala, jak zoufale potřebuje tenhle svět hrdinu, který ho zachrání.
Což má být samozřejmě ona tou hrdinkou...
Jenomže ona se necítí na to být hrdinou, žádná královna není dostatečně dobrá.
Odvrátila zrak od temné oblohy a s bolestí vstala.
Pohlédla na Tmu a potom na Vichřici. Přivřela smutné oči a zadívala se na ostatní její ,,přátelé."
,,Sbohem." Poslala všem tichý vzkaz a otočila se.
Bude lepší, když budu cestovat sama.
Nikomu neublížím a nikoho nezraním.
Sylva se naposledy otočila, svěsila uši a narovnala ramena.
,,Je to moje chyba, moje chyba, že jsem vás do tohohle zatáhla.
Mohli jste všichni mít pohodový život, ale to bych nesměla existovat já."
Najednou pocítila slabé zachvění v jejím nitru.
Tiše sykla a zasmála se.
,,Melikami idili, moji přátelé."
Popřála Sylva svým ,,přátelům" a zadívala se na blyštivou řeku pod jejíž hladinu skočila.
Vynořila hlavu nad vodu a začala zvolna plavat s proudem směrem od Vaporeonského království.
Vlastně ani neplavala, pouze ji unášel proud.
Obvaz se jí přilepil ke třpytivě bílé srsti, jak nasákl vodou.
Zamyslela se nad frází Melikami idili, což ve velmi starém jazyce znamená Hodně štěstí. 
Ušklíbla se a nechala se kolébat proudem řeky.
Bylo jí jedno, kam ji řeka odnáší, hlavně, že co nejdál od jejích ,,přátel", Vichřice a Tmy.