Gisela Štěpánka

Prolog

Manželský pár– Baron Martin Janovský se svou chotí Evženií se vydal na procházku po lese blízko Janovského zámku. Na vodítku měl místo loveckého psa kočičku, rasu ruská modrá. To zvíře bylo v něčem jiné, než ostatní kočky na světě. Rozumělo lidem a podle potřeby a domluvy s nimi umělo komunikovat. Jako kdyby měla lidskou duši. Vlastně, ona kočka, na kterou manželský pár volá Gissy měla duši lidského života. I ona uměla přemýšlet a myslet jako člověk. Narodila jsem se jako zdravé děvčátko, které mělo naplánovaný krásný život. Už od kolébky si na mne dělali zálusk šlechticové z vedlejších i dalekých panství, protože jsem půvabná. Už od kolébky však také mne odlišuje něco od jiných dívek a od jiných koček. Je to kletba, v důsledku které stačí jenom jedno pokleknutí a jsem na zbytek dne odsouzená k žití v kočičí podobě. Ona kočka byla ve skutečnosti roztomilá devatenáctiletá mladá dívka, nosící krásná jména Gisela Štěpánka, které byl zlou sudičkou určen tenhle osud: ,,Byť se jen polekáš na moment krátký,
naroste ti srst barvy černé
co se ti nevrátí zpátky,
až Tě strach přejde. 
Do konce toho dne jako kočka budeš se chovat, 
po čtyřech nohách chodit. 
Lidské city můžeš si pro sebe schovat, 
však jedině sňatek s tvou lásku Tě může vysvobodit." 

Ona sudička byla sestra její matky, jmenovala se Eva. Původně se měla právě ona provdat za pana barona, ale ten se zamiloval do o dva roky starší Evženie. Ano, skutečně ho zaujala více tehdy jednadvacetiletá slečna, jež malovala obrazy a smála se na svět, než věčně zamlklá s hlavou v Bibli sedmnáctiletá panna, co mu byla zaslíbená. V Bibli, ona to byla Bible jen pro okolí. Ve skutečnosti více, než by se modlila činila různé čáry a kouzla, potají se věnovala čarodějnictví.  Dokázala třeba psací brk proměnit tak, aby létal, změnit barvu vlasů a podobně. Nicméně to dokázala utajit tak dobře, že to věděla jen její sestra a později i švagr. Právě to, že se Evinému ženichovi líbila Evženie jí tak naštvalo, že se rozhodla pomstít se jí.  Vždyť jí přebrala muže, kterého považovala za životní lásku! Jako vhodný prostředek si vybrala její malou holčičku, čerstvě narozenou, které dala kočičí prokletí, když se bude malá baronesa něčeho bát. Proč si zvolila kočku jako zvíře, v které se bude její neteř proměňovat? Protože právě koček se její starší sestra bála. Jenomže zapomněla, že mateřská láska překoná i ten největší strach. I když bylo náročné vychovávat zdravou, ale prokletou dívku, oba rodičové jí dali lásku. Snažili se jí vést k nebojácnosti, aby těch proměn bylo co nejméně, však nevyhnuli se tomu úplně. Byl zázrak, když byl týden bez přeměny. Každá změna z krásné dívenky na kočku s šedočernou srstí byla velice bolestivá– z kůže jí jeden chlup rostl po druhém, dlaně do pacek srůstaly také nepříjemně. Kosti se jí zmenšovaly a nutilo jí to stát na čtyřech. Uši se jí posouvaly nahoru, jako kdyby jí to řezalo do temene. Ocas jako kdyby jí přímo vystřelil ze zadku jako šíp, růst drápů na místo nehtů by se dal přirovnat k růstu trnů přímo na těle. 

Více než Giselu Štěpánku to bolelo více její rodiče. Předtím, než se to rozjelo úplně, než jí uši přemístily na temena jí museli svléknout donaha, aby si jejich milovaná dcera neublížila. Snažili se u ní být každou proměnu, aby jí mohli pomoci. Ale nelitovali toho, že jí mají. Milovali jí nadevše, vždyť jí zplodili z čisté lásky a pomáhali jí, aby se cítila co nejvíce normálně. Když už Gisela měla věk na vdávání, snažili se jí najít vhodné ženicha, který by toleroval její odlišnost. Jenomže, jak tohle slovo byť jen zaslechli, odmítli jí. Měli o ní zprávy, že je dobře vedená, vzdělaná a zdravá a pak se to začne takhle komplikovat? Hned radši dali ruce pryč. Všichni, až na jednoho. Jmenoval se Milan Hundart a nosil také titul baron. Dvaceti čtyřletý muž, podle portrétu velmi charismatický měl sídlo v Zuzaniných Lázních a při vyslovení slova odlišnost se jen pousmál se slovy: ,,Odlišnost není přece hanba. Až jí poznám, usoudím, zda to s ní zvládnu." Na tři měsíce jí a její rodiče pozval, aby dívku s prokletím co nejlépe poznal.

Pár společně s dcerou v kočičí podobě došel ke studánce. Paní Evženie si vzala Giselu Štěpánku na vodítku na svůj klín, pán Martin načepoval svým dvěma holkám vodu do pohárků, co si s sebou vzali. Matka svou holčičku odpoutala z vodítka, na krčku jí nechala jenom růžovou mašli, jež nosila i jako člověk. Svou hlavou si úlevně zatočila, jak jí bylo sundáno vodítko.
,,Já vím, Gissy. Nebylo to úplně pro tebe, ale zvládli jsme to." pohladila kočičku po hlavičce. ,,Víš, okolí by si povědělo, že jsme blázni, že necháme kočku, aby za námi kráčela, když jsme šlechtici. Zpátky půjdeš už sama, nebudeš mít vodítko, slibuji." odpřisáhla jí. ,,Skvěle, už se na to těším." pochopila z mňouknutí Gisely. Otec jí položil na zem misku s vodou, aby se mohla ona napít.
,,Tady máš, večer si uvaříme čajíček, dáme i tobě. Ale až trochu vychladne, aby sis nepopálila čumáček." řekl jí Martin. Baronesa se napila vody se studánky. 
,,No." dřepl si baron ke své dceři. Pohladil jí po hlavičce. ,,Brzy pojedeme do Zuzaniných Lázní, tam se seznámíš s panem Hundartem a pokud se ti bude líbit a on tě bude mít rád, dáme vám požehnání."
,,Ale kdybys ho nechtěla, nebo byla bys s ním nešťastná, my tě nutit nebudeme. My se budeme o tebe dále starat." promlouvala k ní její maminka. Napila se ze svého pohárku. Manželé Janovští, baron a baronka z významného rodu k sobě i po několika letech chovali vroucí city. Milovali si a byli si oporou. Stáli po boku své drahé dcery, protože byla jejich poklad. Jejich společné štěstí s prokletím.
,,Evženko, myslíš, že jí bude mít Hundart rád stejně, jak mám já rád tebe?" Žíznivá Gisela všechnu vodu už vypila, proto jí mohl Martin vzít na svůj klín a drbat jí za uši. 
,,Ráda bych, aby byl ten poslední, kterému jí nabízíme." vyslovila se. ,,Lidé prostí si šuškají, že naše kočička a naše holčička jsou jedna a ta samá osoba. Což je pravda, ale já nechci, aby to věděli." Opět jí pohladila po hlavičce, na což ona zareagovala příjemným vrněním. Podívala se na svou dceru.
,,Kdyby toho mrtvého ptáka na zahradě zahradník uklidil včera, šla bys s námi jako naše holčička." uznala. 
,,Mňau." pronesla souhlasně kočka. Zavrněla si opět. Kéž bych nalezla v panu baronovi hodného druha, co by snesl fakt, že každý strach je pro mne bolestivou záležitostí., ozvalo se jí dívčím hlasem v hlavě. Po milujícím manželovi toužila více, než po čemkoliv jiném. A její rodiče doufali, že on bude ta láska, která jí vysvobodí z kletby.