Gisela Štěpánka

3. Procházka po městě

Baron přezdívaný dvojočko seděl naproti potencionálnímu tchánovi. Baron, jež se oženil za starší sestru vyvolené doufal, že si mladí padnou do oka. ,,Jakou jste měli cestu?" zajímal se pan Hundart. 
,,Překvapivě výbornou." odpověděl Janovský. ,,Dobře jsem se při ní prospal, neb jsem měl bezesnou noc." Hundart se tomu podivil. 
,,Vy se nebojíte o své krásné dámy?" vzal si do ruky sklenici s vodou, které se napil. 
,,Nebojím. Když spím, mám je pod dohledem kočí nebo sluha k tomu určený. Když jsme vzhůru, hlídám si je." odpověděl povzneseně. 
,,My navíc nejsme žádné křehké květinky, Vaše Excelence." okomentovala slova svého chotě paní Evženie. ,,My se umíme bránit, jestli jsme v ohrožení života a žádný muž není poblíž." Gisela sedící vedle své matky zatím nic nekomentovala. Její zelená kukadla kmitala po jídelně, která působila pro ní zajímavě. Zaujal jí lustr visící nad stolem, byl jiný, než ona znala. Namísto bílých křišťálů na něm visely navlečené červené korálky na rybářském vlasci. Jak netradiční., pomyslela si. Kdybych se teď proměnila na kočku, houpala bych se na něm. Pod vlivem této myšlenky se tlumivě zasmála, protože představa, že ona v kočičí podobě jí přišla hrozně komická. Tím smíchem pana Hundarta zaujala. Je tak pěkná, když se směje., poznamenal.
,,Co vás pobavilo, baroneso?" 
,,Představila jsem si kočku, jak se houpe na tomhle lustru." přiznala se smíchem a dále se smála. Mladý pán panství okolo Zuzaniných Lázní měl na to kamenný výraz, protože on neviděl před očima kočku na lustru, ale několik stovek rozsypaných korálků po zemi, neb taková kočka by ten rybářský vlasech dokázala přetrhat. 
,,Vám se nelíbí zvláštnost?" pohlédl na ní očima bez života. 
,,Ale ano, líbí. Sama jsem oproti jiným dívkám zvláštní." odpověděla mu ona. Evženie na ní pohlédla překvapeně. Hodláš mu prozradit pravdu už nyní?, ptala se pohledem matka své dcery. Nelíbilo se jí to, však věděla, že je to její prokletí a ona má právo jak s tím naloží. 
,,Čímpak jiná?" zareagoval překvapeně mladý šlechtic ve hlase. Kamennou tvář si zachoval. Panu Martinovi a paní Evženii takový chlad, ještě k tomu s rozdílnýma očima naháněl strach, ale Gisela Štěpánka se ho nebála. Brala tohle jako zkoušku, kterou musí zvládnout úspěšně. 
,,Nesmím se bát, Vaše Excelence. To je jediné, co mohu prozradit o této jinakosti." řekla mu. Očekávala, že dále se jí na to bude ptát, proč se nesmí ničeho obávat, jenomže on tohle téma raději utnul. Nechci v ní probudit strach., zdůvodnil své konání. 

Změnil konverzaci na jiné téma– čím si zpříjemňuje volné chvíle, co ovládá, co umí a tak dále. Její přednosti její odlišnou drobnost samozřejmě vyváží., byl si o tomhle Hundart jist.
Na otázku, vlastně, spíše prosbu o tom, aby mu popsala více své vzdělání a její kvality mu ona dala rozsáhlou odpověď: ,,Kromě vyšívání a malování, což je předpoklad každé správné dámy pilně se učím i cizím jazykům. Byla by přece hanba odjet do cizí země a nedomluvit se, ovšem větší hanbou by bylo to, že by i prostý truhlář ovládal více řečí nežli já. Baví mne hudba– hraji na harfu, zeměprava a historie, v tomhle mi byl skvělý učitel můj ctěný otec. Mou životní láskou je však literatura, zejména poezie. Když mám volnou chvíli, napíšu nějaké ty verše, tak nejlépe zaznamenávám krásné momenty v mém životě." 
,,A co sport, má milá?" Ačkoliv se mírně pousmál, stále měl v obličeji přísnost. ,,Tomu se také věnujete?" 
,,Pane..." vydechla stydlivě a své oči na chvíli sklopila na zemi. Opravdu jen na krátký moment, pak je opět dala do jeho očí. ,,Plavu, věnuji se gymnastice a jízdě na koni. Mí rodiče snažili se mne vychovávat k tomu, abych se nelekla žádného pádu." 
,,Jako malá zápasila s medvědy." okomentoval její otec, jež se nad touto vzpomínkou pousmál. ,,Na koni dokázala stát oběma nohama bez strachu, že by z něho spadla. Ryby lovila holýma rukama." 
,,Gissy byla více kluk než baronesa." dodala pobaveně Evženie. ,,Měla možnost vyrůstat i mezi dětmi z nižších společenských vrstev, minimálně jednou do měsíce mohli děti z našeho panství za ní přijít a pohrát si." Jsem ráda za to, že mi rodiče dali příležitost poznat a hrát si i s jinými dětmi., pocítila tuhle radost Gisela. Ta doplnila své rodiče: ,,Doučovala jsem dokonce děti těch, kteří nemohli svým potomkům zajistit vzdělání nebo i pomáhala jsem se studiem těm, kteří měli mezery. Jsem šťastná, že jste mne neizolovali okolí." Vstala ze židle a přiběhla ke svému otci. Toho objala zezadu a políbila po tváři. Stejně tak učinila i u své matky. Barona Hundarta fascinovalo, že v době, kdy leda chudý rodič měl k dceři silné pouto měla jeho vyvolená krásný vztah se svými rodiči. Tykali si a nebáli se i obejmout přede okolím. Doufám, že to není jenom hra a že si rodičovskou lásku projevují i soukromě., doufal on.

Po jídle a dezertu s kávou pozval mladý baron baronesu na procházku, ovšem toto pozvání neplatilo pro její rodiče. Odůvodnil to tím, že prostor na seznámení manželé Janovští dostanou, ale nyní by rád poznal jejich dceru. Rodiče se obávali proměny, proto si doslova prosadili, aby s nimi šel i jejich sluha. Nelíbí se mi to, ale Gisela Štěpánka se mi líbí. Je pěkná, vzdělána, vychovávána k empatii k prosťákům. Jsem ochoten toto akceptovat, proto přijímám jejich podmínku., ozvalo se mu hlavou. Nemám se za co stydět, nebudu si s ní povídat o nemravnostech. Budu s ní vést slušnou konverzaci o tom, jak chce žít, co chce prožít., přísahal si. Jen co se ona trochu zkrášlila, vyrazili vstříc teplému podzimnímu dni. Bylo babí léto. Barevné listí opadávalo na zemi z listnatých stromů a tvořilo tak pestrobarevné polštářky na postýlku z trávy. 
Kráčeli ti dva společně s vyslanou služebnou Táňou nejprve zámeckou zahradou, pak se vydali do města. Zuzaniny Lázně mladou baronesu očarovaly svou architekturou a životem. Veselým životem. Z každého domu slyšela rozhovory sluhů se svými pány, které zněly jako konverzace nejlepších přátel. Z hostince, který se jmenoval U maliny, zaslechla lidovou hudbu, zrovna tam hrála písnička z jejího rodného kraje. Děkuji ti Bože aspoň za tuhle malou připomínku na domov., byla vděčná Gisela Štěpánka.
,,Poddaní slaví váš příjezd." odůvodnil to Hundart. ,,Těšili se na vás, stejně jako já." 
,,Už se do mne zamilovávají. A to mne ještě neznají." okomentovala ona překvapeně. 
,,Však oni vás poznají, pokud mi teda dáte svojí ruku." odpověděl upřímně. Slovy těmito jí nenutil k tomu, aby si ho vzala. Jen mluvil tak, aby jí mírně naznačil, že se mu líbí. Ona se nad jeho slovy stydlivě pousmála, čímž dávala najevo, že sdílí totéž zalíbení. Vládlo mezi nimi mlčení ve znamení plachosti z její strany. Ovšem tu ovládla.
,,Povězte mi něco o sobě." změnila téma hovoru. ,,Jste šťastný se svým životem?" 
,,Já myslím, že ano. Ještě se šťastně oženit za ženu, kterou bych aspoň trochu miloval a budu ten nejšťastnější člověk na světě." odpověděl baron. Doufal, že to právě ta, která se ho ptala bude ona, do které se zamiluje. Zeptal se také na oplátku, zda je šťastná ona. 
,,Vaše Excelence..." Před tím, než něco povídala jí Hundart skočil do řeči prosbou. 
,,Neříkejte mi tak. Nechci si s vám připadat jako při audienci. Říkejte mi Milane, mým křestním jménem." 
,,Tak dobrá, Milane." pokývla hlavou souhlasně. Zahleděla se na do jeho odlišných očí. ,,Jsem šťastná. Je krásný podzimní den, procházím se kouzelným městem, zažívám báječnou konverzaci. Mám milující rodiče, ale na rozdíl od vás jsem skromnější." poškádlila ho. ,,Ještě potřebuji vědět, že mám skvělý pokoj s výhledem do zahrad a ve vedlejším pokoji spí mí rodiče." Vaše přání mi je rozkazem, půvabná Giselo., ozvalo se mu hlavou. ,,Mohu vás uklidnit. Pokoj si vyberete vy sama po procházce." řekl s čistým svědomím. Povídali si následně o dalších tématech, o rodině– jak se seznámili její rodiče a že on má deset neteří a šest synovců, volnočasových aktivitách a přátelích. Ani jeden se při tom hovoru nenudil, takže první seznámení proběhlo přímo pohádkově. Tak pohádkově, že oběma byla přítomnost služebné lhostejná a beze studu mezi nimi lítaly první plamínky nadějného souznění.