Gisela Štěpánka

10. Šarvátka

Teď a nebo nikdy., věděl o plánu jeho matky na únos za účelem výměny těl do duší. Trpělivě čekal na to, až bude slyšet jejich odchod po schodech. Očekával, že on jí jakožto správný kavalír doprovodí do jejího pokoje a pomůže jí v kočičí podobě uložit do postele. Očekával správně. Došli společně ti dva do její ložnice, kde jí on položil na její postel. 
,,Chceš, abych zavolal tvé rodiče? Zamňoukej třikrát, pokud mám a dvakrát pokud, o to nestojíš." zeptal se jí zvědavě on. Ona ležela na bříšku a spokojeně vrněla. Měla zavřené oči pod vlivem únavy. 
,,Na mňoukání nemáš náladu, že?" poznal z ní. Rodiče volat nechci., pomyslela si ona. Nechci se nechat rušit při klidném usínání. Tenhle nesouhlas projevila vytažením drápků, což on zaregistroval.
,,Chceš už spinkat, že?" odvětil na to on. Gisela Štěpánka se souhlasem zavrněla. Jsem již unavená, těším se hrozně na ráno., řekla by mu, kdyby byla dívka.
,,Tak dobrou noc, carevno moje, spinkej sladce." popřál jí on. Měl se k odchodu a málem by to i udělal, kdyby mu ona tlapkami nedržela prsty. 
,,Gissy." pronesl on taky unaveně. Ona své tlapky si dala blíže k sobě, on jí políbil na hlavičku a odešel do svého pokoje. Vracel se ve výborné náladě– vyznal lásku své milé, prožil s ní pěkný večer a také byl natěšený na ještě krásnější ráno. Vše se mu zdálo dokonalé, precizní, přímo pohádkové.

Jako kdyby se mu zdál ten nejkrásnější živý sen. On to byl živý sen, ale ten se mi nezdál, ten se mu stal. Moc se mu ten moment líbil. Nečekal, že se jeho šťastná euforie něčím pokazí. Nečekal, že před jeho pokojem bude stát Jan.
„Jene, co tady děláš? Tvé služby teď nepotřebuji." promluvil na něho ze začátku klidně. Janovy oči na něho blýskly zlými úmysly, které hned Milanovi napověděly, že on má něco v plánu.
„Co tu chceš?" ptal se dál baron Hundart klidně a přátelsky. „Potřebuješ volno? Nebo si chceš zajistit výpověď dohodou? Na to já jsem však špatná osoba." Výpovědi zajišťoval správce zámku, což jeho majitel nebyl. Jan naprosto jistý svými plány před jeho absolutním klidem znervózněl, což se projevilo tím, že chodil pozpátku. On šel pozpátku a jeho pán šel za ním.
„Tak mluv, já poslouchám. Já čekám, mám čas tě vyslechnout a pokud možno, pomoci tvé osobě." pronesl směrem k němu již s mírným náznakem pochybností o svých myšlenkách.
„Co mi chceš říci?" Ve vyčarovaném mládenci vládl neklid z jeho ledového chování, o kterém si myslel sluha, že je to cynismus jeho nadřízeného.
„Já... Já mu-musím va-vás..." začal koktat Jan.
„Co musíš mne?" tázal se Milan. Jan dále bojoval se svým neklidem až řekl- spíše vykřikl: „Unést!" Svého pána napadl onen kluk prostých mravů napadl. Snažil se ho shodit na zemi, ovšem Milan byl silnější a proto se dokázal bránit. Cože? Proč mne chce unést? Co si tím slibuje? Nečekal, že právě on se odhodlá k tomuto zločinu. Kromě toho, že byl občas líný jako veš nebyly s ním žádné problémy. Proč se tedy rozhodl zrovna k tomuto?, vrtalo mu hlavou.
Mezi pány to byla pořádná rvačka každým coulem. Milan úspěšně od sebe dostával Jana a Jan zase se agresivně na něho lepil jako přísavka. Čím více ho od sebe dostával baron, tím více se na něho sluha dostával. Dokonce měl drzost z něho roztrhat košili, na čež jeho pán zareagoval shozením ho na zemi. 
,,To si přehnal!" rozkřičel se na svého podřízeného jeho pán. Začal mu dávat facky po tváři, aby se trochu zklidnil a přestal na něho útočit. Nezabralo to, Jan byl více a více hrubý. Tak hrubý, že nechtěl, aby byla přivolána pomoc na Milanovu adresu. Sám mu zacpával pusu svou dlaní, aby nekřičel. A právě do té dlaně vyčarovaného mládence muž z masa a kostí kousl. Milanův chrup se mohl pyšnit zuby ostrými jako několik malých nožíků v dásni. Ty zuby také byly silné, jen tak něco je nezlomilo. A Janova kůže pro ně nic nebyla. 
,,Au!" byla přirozená reakce na jeho bolest pronesená středním hlasem. ,,To bolelo, Vaše Excelence!" 
,,Teď mi říkáš excelence, když si byl na mne byl před chvíli hnusný!" řekl baron. ,,Ty zmetku!" Obvykle by se ovládal, jenomže prali se, proto byly vzájemné nadávky naprosto na místě. Jan mu nadávání oplatil stejnou měrou. ,,Ty parchante!"
,,Za tohle si tu výpověď zasloužíš." vlepil mu s těmito slovy šlechtic další facku. Jan se na něho ještě více vrhl a více mu natrhl košili.

Tato šarvátka pánů probíhala za zavřenými dveřmi, takže je nikdo neslyšel. Gisela již spala, paní Evženie se svým manželem trávili večer ve své ložnici. Neoddávali se mileneckým radovánkám, seděli v houpacích křeslech a četli si. Přitom poslouchali šum z venku a bavili se o své dceři. 
,,Nějak málo se proměňuje." pronesla paní matka o své jediné milované ač prokleté dceři. ,,Je to velký pokrok a mám z něho velkou radost."
,,I já se raduji, milá Evženie." odvětil k tomu Milan. ,,Naše holčička poznává pokušení lásky." Evženie naklonila hlavu ke rtům svého ctěného manžela, který k ní byl nakloněný.
,,Vypadá to, že jim to dvěma bude klapat jako nám dvěma." vyslovila se. 
,,Doufám, že spolu budou jedině šťastní." políbil jí na čelo s tímto zbožným přáním. Oba dva ovládla žízeň po kvalitním, velmi dobrém víně nejlépe mladém, proto se pan Martin odhodlal k tomu, že pro nějaké to dobré víno skočí. Jakožto hosté měli přístup do kuchyně kdykoliv se jim zachtělo. Pan Martin nešel příliš dlouho, stačilo jen pár kroků a stál u komnaty pana barona Hundarta. Teprve, když stál pár kroků před ní uslyšel nadávky tipu: ,,Hovado! Nevděčníku líný! Šlechtický fracku!" 
Co se děje?, nechápal on. Protože mu to nedalo, otevřel dveře a vešel dovnitř. Spatřil oba mladé muže na sobě, jak se perou na zemi. Sluha bez lidské krve byl zrovna dole, šlechtic ho zrovna zpacifikoval. 
,,Nechte mne, dejte mi pokoj." žádal ho Jan. Pod vlivem šoku z jeho síly měl zavřené oči.  
,,Já ti dám pokoj, ale nejdříve vysvětli mi, proč jsi mne vůbec napadl. Proč jsi to udělal?" tázal se ho Milan. Ačkoliv v duchu obdivoval Martin sílu svého potencionálního zetě, byl více překvapený z toho, co se to vlastně děje. Proč se perou? Proč si nadávají?
,,Já.. Já.. Vás...mu-mu-sím..." opět se projevilo jeho koktání. Místnost prozářilo Martinovo laskavé zeptání: ,,Co si musel?" Jejda, otec slečny baronesy., gradoval v něm strach. Co tu on chce? Jan se neovládl, v panice otevřel za přítomnosti těch dvou mužů, kteří se ho snažili odtrhnout okno a vyskočil z něho. Tentokrát se vyděsili potencionální tchán a adept na zetě. Sluha, který se porval se svým pánem skočil z okna před ním a před mužem, který vlastně byl jeho strýc. Jan ale dopadl, díky svému kouzelnému původu na nohy, žádnou zlomeninu neměl. 
,,Jene!" zařval na něho majitel zámku Zuzanky a okolního panství. On na ty dva s naprostou lhostejností ve tváři a v hlase zamával pravou rukou: ,,Má poklona! Loučím se s vámi nadobro! Už se nikdy tady nevrátím!" A utekl. Tím se vykonal jeho plán– plán, spíše věštba jeho matky. Unést ho chtěl vynalézavěji, než ho čapnout za hlavu a odnést ho. Chtěl to učinit pomocí uspávacího prostředku, který by mu jeho matka poskytla a také pomocí kouzla síly, aby nosit ho na zádech nebyla žádná námaha. Odcházel spokojeně, neb vykonal, co pro začátek měl. 

Tohle nemohlo být jenom tak., pochopil Milan. ,,Tak on mne napadne jako největší hulvát, já se bráním jako hlupák! A přitom mu šlo o výpověď." pronesl šokovaně. 
,,Mohl si to ušetřit. Mohl jít za správcem, ne vás mlátit jako žito a roztrhat vám košili." poznamenal pan Martin. ,,Kdybyste se prali o Giselu, chápu to divadlo, ale jenom kvůli jeho lenosti?" Ačkoliv tuhle větu myslel vážně, mladší z mužů si myslel, že žertuje a právě proto se trochu zasmál.
,,On si ale vybral tuhle cestu." odvětil k tomu všemu cynicky. Nehodlal se již k tomu vracet, věřil v moudro ráno moudřejší večera a také byl unavený. A znavený člověk toho moc nevyřeší. ,,Půjdu se okoupat, převléct do oblečení v celku a lehnu si již na kutě." 
,,Nebude vám vadit, když si vezmeme s manželkou nějaké víno?" 
,,Klidně si vezměte lahví, co hrdlo ráčí, mne to nevadí. Aspoň se to vypije, já vínu teď moc neholduji. Dobrou noc, Martine a děkuji za váš příchod." 
,,Dobrou noc, Milane a nemáte zač. Vždyť se možná stanete mým synem." rozloučili se tímto hovorem oba muži.