Gisela Štěpánka

11. Únos

V spánku, který byl silnější než to nejsilnější víno ze zámeckého sklepa zapomněl Milan na to, že v jeho zámku je o jednoho líného sluhu méně. Byl docela rád, že tohle zavinilo to dát mu výpověď, protože on nebyl pracovitý tak jako jeho vrstevníci a dokonce i starší lidé než on, kteří již neměli tu mladistvou sílu a železné zdraví jako zamlada pracovali co nejvíce, jak mohli. Nicméně stále mu trvalo hlavou, proč se k tomuto vůbec odhodlal. Moc ale nad tím ráno nepřemýšlel, protože ho potěšila jedna roztomilá tmavovláska oděná v bílých šatech- Gisela. Ráno, když se jako člověk probudila se oblékla do svých nejmilejších šatů, učesala své bujné kadeře do drdolu dole a odešla do kuchyně.
„Dobré jitro." pozdravila laskavě všechny kuchtíky a kuchaře, co již pracovali. 
,,Dobré ráno, slečno baroneso." odvětila za všechny jedna žena. Právě ta služebná– Milada se jmenovala dělala na snídani ovesnou kaši a k ní nakrájela jablko. Uvařila mu také jeho oblíbenou černou kávu, aby se probudil. Šlechtična s prokletím si všimla, že kaše je naservírována ve dvou miskách. Ta bude asi pro mne, Milan mi sliboval společnou snídani., pomyslela si ona na to. Za tu dobu se stihla Gisela Štěpánka se služebnictvem lépe poznat, proto Miladu beze strachu a beze studu oslovila.
„Miládko, to je snídaně pro Milana, tedy Jeho Excelenci?" zeptala se pro jistotu.
„Ano, slečno Giselo." odpověděla blonďatá služka středního věku. „Pan Milan požadoval snídani do jeho pokoje, tak plníme jeho přání." 
,,Požadoval dvě ty snídaně?" zajímala se dále ona. 
,,Ano, pro vás a pro něho." uvedla na pravou míru Milada. ,,Chcete to Jeho Urozenosti odnést?" pochopila hned její účely, které ani šlechtična nepopřela. 
,,Ano, ráda bych. Nebude vám to ale překážet v harmonogramu práce?" 
,,Nebude, vy uděláte panu baronovi radost a také nám trochu ušetříte makání." odvětila spokojeně paní Milada. Všechno dala na tácek a ten předala Gisele. 
,,Víte, kde má náš pán pokoj?" 
,,Zajisté, že vím." odpověděla na její otázku a poděkovala za ten tácek, který si vzala a mířila s ním do Milanového pokoje. 

Baron, který jedno oko měl hnědé a jedno modré se zrovna probudil. Ve džbánku měl připravenou ledovou vodu a malou vaničku. Ráno za každého dne v každém ročním období, ač se probudil dříve či pozdě byl zvyklý opláchnout se tou vodou do půl těla, tak se pravidelně otužoval. Svou hlavu po tom, co opláchnul svůj hrudník do zbylé vody namočil celou, aby otužil i svou mysl. Právě při tomhle aktu na dveře jeho pokoje zaklepala ona. On si však mylně myslel, že je to právě Milada, nebo Jenovéfa, či dokonce Damián, zkrátka někdo ze služebnictva, kdo byl pověřen, aby mu donesl snídani. Vynořil svou hlavu proto z vany a v rychlosti jí utřel do ručníku. Protože sluhové byli zvyklí na pohled na jeho polonahé tělo, nepřevlékl se do své košile, kterou měl připravenou na onen den. Jenom župan si na sebe přehodil, navíc nezapnutý, protože mu po ledové vodě byla přirozeně zima. Otevřel dveře svého pokoje a spatřil dívku, které je již dobrý měsíc nápadníkem.
,,Á, carevna bez kožichu." pronesl žertovně Milan. Tak ona přijala mé pozvání na líbání., domyslel si on. Jeho vtipu se ona pousmála ve svém šťastném úsměvu, který zdůvodňoval její natěšení na něho.
,,Dobré jitro." uklonila se Gisela. ,,Přijala jsem vaše pozvání na snídani." potvrdila mu jeho myšlenky. Pročpak mu vykám? Vždyť si tykáme., došlo jí po chvíli. ,,Tedy, tvé pozvání na snídani. V kočičí podobě jsem přijala tvou nabídku a tu nehodlám zrušit." 
,,Pojď dál." pootevřel jí dveře více Milan a Gisela vešla dovnitř. Bylo to poprvé, co navštívila tuhle místnost v Zuzance, proto si všímala každého detailu– nábytku a velikosti pokoje. Všímala se ho dost, ale o poznání více měla oči pro svého nápadníka, kterého viděla polonahého po tom, co se otužoval. Uznala, že je po fyzické stránce velmi dobře fyzicky vypracovaný a to jí mírně vzrušením polechtalo ve myšlenkách. 
,,Máš to tady prostorné." okomentovala, když pokládala tácek na pracovní stůl směrem k šlechtici, který si více zapnul svůj župan. 
,,Prostorné, ale měl jsem tady prázdno, dokud si nepřijela ty a tví rodiče." odvětil na to faktem. Gisela si vzala svojí misku s ovesnou kaší a tu začala jíst. ,,Promiň, já už měla hlad." promlouvala s plnou pusou. Ale toť maličkost, jedna ta miska kaše je stejně tvá., řekl jí pohledem a mávnutím rukou. 
,,Dobrou chuť, Gissy. Já jdu jíst také." uznal s velkým pobaveným úsměvem od ucha k uchu a vzal svou misku s kaší. I on se dal do jídla. 

Snídali a povídali si o plánu na onen den v jeho pokoji. ,,Ráda bych si vyšla dneska na další vycházku." pronesla své přání ona chtivě a zároveň zdvořile. 
,,Také bych se moc rád prošel, nicméně houby již nerostou, protože mrazy již začaly útočit na zámeckou zahradní trávu. A nejen na tu. Zítřejší večer má napadat první zimní sníh za tenhle rok." „Kdyby napadl již dneska, nehněvala bych se na matku přírodu." pronesla dětinsky ona. Chytla ho za tváře, toužebně se kousla do spodního rtu se slovy: „Ale čert vem počasí, Milane. Mně s tebou bude dobře v jakékoliv situaci." Jeho a její pohledy se k sobě blížily, oba dva k sobě. Netrvalo dlouho a políbili se. Ti dva zamilovaní blázni plnili svůj slib, co si dali v altánku.

Po snídani se rozhodli po společné úvaze, že spolu půjdou právě na tu procházku, o které spolu hovořili. Pan Martin a paní Evženie byli natolik opilí tím vínem z Hundartova sklepa, že se ani po desáté hodině ranní neprobudili. Potřebovali tu kocovinu dospat. Raději se jich proto na to neptali a nechali je v klidu se zregenerovat se. Procházka probíhala v poklidné milé atmosféře, počasí bylo na přicházející zimu docela teplé. Aspoň jim tak připadalo, protože byli ideálně oblečení a chodili docela rychle. No chodili, spíše utíkali v ruku ruce jakožto správný zamilovaný pár. Měli pocit, že nic se nemůže pokazit. Vůbec nic, jenomže smůla si vás vybere zrovna v nejméně vhodný okamžik, když čekáte štěstí a naopak. Bohužel to druhé se stalo realitou. U rybníka, kterým byl bydlištěm čarodějnice a zároveň tety Gisely bylo velké bahno, po kterém on uklouzl do vody. Dívka se snažila se nepolekat, aby nedošlo k další komplikace ve formě proměny. Neboj se. Já plavat umím, do pár vteřin se vyškrábu ven., pomyslel si Milan. Dokázala to ovládnout. 
,,Jsi v pořádku?" pronesla lehce starostlivě. 
,,Jsem." pronesl on radostně. Počasí bylo naprosto nevhodné ke koupání, ale Milanovi to nevadilo. V naprosté parádě si plaval v ledové vodě s úsměvem od srdíčka. Otužoval se, proto to pro něho nebyl vůbec žádný problém. Tomuhle momentu se dokonce nějakou chvíli smály, ale opravdu jenom krátký čas. Netrvalo dlouho a chvíle humoru se změnila na chvíli hrůzy. Milan se začal topit. Nějaká silná síla ho začala tahat dolů a ačkoliv se on snažil se dostat na břeh, nešlo to. Dvě ruky oné síly ho stahovaly dolů. Teprve baronovy podivené výkřiky jí donutily k leknutí. ,,Vydrž, už jdu na sucho!" vzkázal jí. Nicméně nestihl to, protože už byl stažený dole. Jsou vůbec v tomto století vodníci? Nebo co mne to vlastně stahuje? Mohly ho napadat tyto otázky, ale nenapadly. Více se trápil nad tím, proč ho ta síla stahuje a za jak dlouho se vrátí ke Gisele, aby jí pomohl s proměnou. Docházel mu už kyslík, když se ocitl před podivným stavením ve vodě. V ten moment pohlédl do tváře vodníkovi, co ho tam stáhl, Janovi. 
,,Co to.." vypadlo z něho ve vodě. Nečekal, že se spolu ještě potkají, zvláště, když takový elán měl při útěku ze zámku. 
,,Už brzy se nadechnete, pane barone." řekl Jan. Podivné na tom bylo to, že mluvil jako kdyby byl na suchu. Otevřel dveře toho stavení a společně tam doplavali, zde i Milan mohl dýchat. Jeho matka již měla vše, tedy nůžky a lektvar na proměnu připravené.