Gisela Štěpánka

12. Proměna

,,Vidím, že si dostal Jeho Excelenci." pronesla se škodolibou radostí Eva, jejíž zelené oči prozářily podlostí a touhou vykonat svůj zvrhlý plán na výměnu a zničení celého života své neteře. ,,Přeci jen máš ve své vyčarované palici něco." Můj plán se tak již může vykonávat, ještě změna vzhledu a výměna oblečení a může se bez komplikací zlomit srdce toho bastarda., zněl podle její vnitřní hlas.
,,Chtěl jsem ho unést až v noci, to bych si vypůjčil lektvar neviditelnosti, ale každá příležitost se musí využít." odpověděl na to monotónně Jan. V šokovaném Milanovi se nechápavost z toho, kde je míchala se nechápáním toho, proč zrovna jeho bývalý sluha ho jako vodník smrtelníka stáhl k sobě, vlastně k pro něho neznámé ženě do obydlí.
,,Jak unést? Jene." zeptal se středním tónem hlasu. 
,,Jeho Excelence dobře slyšela." potvrdila mu čarodějnice a samozřejmě teta jeho nové lásky. Vzala ostré nůžky, co měla na stole za účelem připravit ho o pár jeho kadeří. Jenomže on si myslel jiné a to, že ho chce zabít. V sebeobraně vlastní jí chytil za zápěstí a snažil se jí tak shodit na zemi. 
,,Smím vědět, kdo se opovažuje se mne zabít?" zvýšil na ní hlas. Ačkoliv věděl, že na ženy se křičet nemá, cítil, že na tuhle mírné zvýšení hlasu bude potřeba. 
,,Já tě ale nechci zabít." oslovila ho Eva ve formě tykání, jako kdyby byl další chudák se životními funkcemi pomocí kouzel. Pronášela tohle s úsměvem velmi nápadnému úsměvu blázna ve svém vlastním světe. ,,A jinak, jsem Eva, to je jediné, co mne můžeš ty barevný panáčku vědět." I přes šílenou povahu byla natolik inteligentní na to, aby hned nevypověděla, že je sestrou jeho potencionální tchýně. Hned by mu to dalo velkou touhu po útěku, které by žádné čáry máry její osoby, ani rádoby síla Jana– vždyť Milana dostával dolů pomocí dvou ruk nezastavily. 
„A proč jste mne unesli?" nechápal Milan jejich chování. „Jenom za to, že jsem Jana vyloučil z pracovního poměru?"
„To ne, to byl plán." odvětil na to vyčarovaný mladík. „Ale jde nám o Giselu. O bytost, která může za konec lásky..." vypravoval příběh o Gisele svými slovy.
„Stačí, Honzine!" pokárala ho Eva, neb jí iritovalo hovoření o její neteři. 

Začala konat svůj plán tak, že si vzala nůžky a začala ho stříhat. On se bránil, ale marně. Stihla mu za poměrně krátký čas ostříhat hodně vlasů a právě ty dala do lektvaru. Ten podala Janovi.
„Pozor, Vaše Excelence, aby vás tohle nešokovalo k infarktu." pronesla s cynismem ve hlase Eva. Tekutinu v misce vyčarovaný mladík vypil narovinu a proměnil se na barona. Skutečný baron na to hleděl s pusou otevřenou dokořán a vykulenýma očima. Já jsem svědkem čarodějnictví!, pochopil hned. A je možné že... Že to právě tou ženou byla Gisela prokletá. No jistě, je to její teta! Jak jen může příbuzná zaklít příbuznou, která jí nic neudělala? Má ona pykat za to, že se pan Martin zamiloval do paní Evženie? Za lásku jejich rodičů?  Láska, ať už rodičovská, partnerská, sourozenecká, kamarádská, mezi mužem a ženou, ženou a ženou či mužem a mužem není přece hřích. Kdyby Evženie svedla Martina před svatbou, dokázal by Milan pochopit její hněv, ale Martin se do své budoucí choti zamiloval přirozeně, byl okouzlený jejím temperamentem, upřímností a úsměvem od ucha k uchu.
„No, račte pohledět do tváře svého dvojníka." pronesla škodolibě Giselina teta, když Jan byl vzhledově dokonalým baronem Hundartem. Jediné, coty dvojníky odlišovalo od sebe byly šaty. 
„Sluší mi to, co?" dodal s arogancí a kamenným výrazem hlasem patřící právě Milanovi.
,,Moc, Honzine." odpověděla s úsměvem Eva. Byl to její první úsměv, co k němu ona někdy měla za jeho existenci. Za tohle měl nesmírnou radost, že konečně potěšil svou matku a stvořitelku v jedné osobě. 
,,Zas tak stejní nejsme." bránil se Milan, který chtěl zabránit tomu, aby se i Jan proměnil.
„Máme každý odlišné oblečení." zaznamenal tuhle změnu on. Tohle byla jeho poslední slova vyslovena, ještě v jeho těle. Eva před jeho očima zamávala červeným šátkem, který měl na sobě vyšitý podivný vzor- připomínal čertovy rohy, pod nimiž se objevily andělská křídla a řekla pak k tomu něco podobnému zaříkávačce: „Spi, mládenče dospělý, spinkej,
jen v představách se kolébej." Milana tohle donutilo ke spánku tak silně, že upadl na zemi. Eva mu začala svlékat oblečení, čemu se Jan divil.
„Nemůžeš jednoduše mé oblečení proměnit na jeho nóbl hadry?"
„Víš, že neživá věc se promění jenom dočasně." upozornila ho ona. „Kouzlem lze prodloužit trvání kouzla, ale nejde ho prodloužit doživotně. Proto musíš mít na sobě skutečné jeho oblečení. Své oblečení mi tady dej, aby se, až se probudí ve tvém těle převlékl." zněl její požadavek. Jan bez sebemenších výčitek svědomí vyměnil oblečení své za oblek pana barona a své služebnické hadry hodil k nohám své matky. 

Převlečením byla proměna vzhledu naprosto dokonalá. Jan skutečně se stal Milanem, ale jenom podobou. Chování musel též změnit, což mu Eva hned jasně připomněla. 
,,Musíš se chovat jako šlechtic, vykládat té kočce sladké řečičky o hloupostech jako: ,,Jsi mé sluníčko, můj nejkrásnější květ na tomhle světě." a tak dále. Musíš v ní zkrátka zanechat pocit, že se jen on na chvíli potopil, ale že už vyplaval." 
,,Jistě, chovat se jako blbeček." odfrkl si lhostejně Jan. ,,Jako kdybych byl do ní doopravdy zamilovaný." 
,,A buď hlavně přesvědčivý, Honzine. Když jí uvidíš v proměně, nelekej se. Buď k ní milý, říkej jí miláčku, bla, bla. Znáš to. A hlavně–⁠ dneska, ať už jako kočku, či jako dívku požádej jejího otce o její ruku a souhlas ke sňatku." S tímhle rozkazem se matka se synem rozloučili. 
Na hladině viděl Jan jako mokrý Milan dívčí šaty, což mu napovědělo, že se proměnila a že pod tím šatem bude schovaná ona jako kočička. Odkryl tu sukni a jeho předpoklad byl pravdivý. Vskutku rozkošná je jako kočka, což jsem neuznával, když jsem jí viděl v klíčové dírce., pomyslel si.
,,Ňuňu, moje." vžil se do jeho role překvapivě dobře–⁠ možná proto, že se rozplýval nad její roztomilostí. Vzal jí do ruk. 
,,Odpusť mi, že jsem to nestihl, královničko." Královničko?, zaznamenala tuhle změnu v jeho oslovování. Vždyť mi říká carevno, ale třeba došlo ke změně pod vlivem topením neznámého tělesa., pomyslela si. No jo ale, jak spolu komunikují? Ale jo, vždyť otázky mňoukání., vzpomněl si po krátkém váhání na příhodu z prvního dne.
,,Bolelo tě to, květinko?" Květinko?, nedávalo smysl tohle oslovení Gisele. Nepřehání to už, můj milý? ,,Zamňoukej dvakrát, jestli ano a jednou, pokud ne." 
,,Meou." pronesla jednou. Bolest jí mírnila láska k Milanovi, větší nežli jakýkoliv strach, co jí vyděsil, či potkal. 
,,Půjdeme ale už k obědu, ano?" řekl Jan, který vzal jí do ruk a choval jí. ,,Musím se usušit, ať nebudu do večera nachlazený. Ňuninko, ťutinko." rozplýval se dále nad její roztomilostí. Takhle se já nedojímám nad její lidskou stránkou, která trpí., usoudil ve své hlavě. Co se s ním děje?, tázala se v duchu Gisela Štěpánka. To je rád, že se z té vody dostal a cítí výčitky svědomí dohromady, že to přehání s přezdívkami? Nebo co mu v hlavě učinilo to, že je ke mne takový, jaký je nyní?, nedalo jí to. Docela mne to štve, ale snad se uklidní, až se usuší., modlila se. Jan s tváří Milana vzal její šaty a těma jí obalil. Vyrazili společně zpět do zámku Zuzanka.