Gisela Štěpánka

1. Příjezd do Zuzaniných Lázni

V den příjezdu do Zuzaniných Lázní v sedm hodin ráno v Janovém městě se ve své komnatě probudila baronesa Gisela Štěpánka. Probudila se nahá, protože předchozí den musela strávit v podobě kočky. A to kvůli své komorné Sabině- vrstevnici její maminky, které se zeptala, jak je svatební noc. Pořád měla dětinskou zvědavost, proto někdy se ptala na věci, co se zdály nevhodné. Služka na její otázku ohledně svatební noci odpověděla: ,,Je to bolestivější než vaše proměna na kočku. A když to nebolí, je to aspoň nepříjemné." Sabina v tehdy byla ve špatné náladě, protože jí pán baron napomenul, že mu neosladila čaj medem, ale cukrem a paní baronka jí chtěla dát dovolenou. Údajně proto, že komorná byla přepracovaná. To se však jí nezamlouvalo. Nechtěla odejít na dovolenou, děti neměla, žila neprovdaná, práce bylo jediné, co jí bavilo. A také v ní byla velmi dobrá, rodina si jí nemohla vynachválit! Proto pro ně bylo šokem, když se přes komunikace se svou prokletou dcerou dozvěděli, co jí služebná řekla. ,,Chlap vám do uší nadrženě funí a vy musíte tohle překousnout." vyslovila se vrstevnice jejich rodičů. Dívku tahle představa polekala a proto se proměnila na kočku. Tenhle argument zavinil to, že jí výpovědí bylo ukončeno období práce. Jenomže nebyla to výpověď na hodinu, musela být ve výpovědní lhůtě, jelikož rodina odjížděla za nápadníkem své dcery. Však bylo jí znemožněno dále mluvit a jednat s Giselou Štěpánkou. Slečna, jež se těšila na své setkání s panem Hundartem, kterého si podle obrazu pamatovala jako docela pohledného mladého muže se zelenýma očima, světlejšími než je měla ona na své židli viděla tmavě modré šaty na onu událost. Ani si nezavolala komornou, ani neprobudila svého otce, jež spal na lůžku vedle skříně, oblékla si je sama. Její rodiče s ní měli dohodu, že pokud půjde spát v kočičí podobě– to se stávalo hodněkrát, bude s ní jeden rodič sdílet pokoj. Pro případ, kdyby se během noci proměnila opět něčeho lekla a proměnila, aby jí mohl ten rodič utěšit a uklidnit. Pan Martin se s paní Evženií střídali, minimálně třikrát do týdne jí tak museli hlídat. Nebylo to pro ně ani pro ní moc komfortní, ale pro ochranu dcery museli udělat cokoliv. Dcera se oblékla a začala si pročesávat své dlouhé hnědé a bujné kadeře.  Roztáhla závěsy ve svém pokoji, aby do něho pustila trochu světla. Tohle jejího otce také probudilo.

,,Dobré jitro, kočičko naše." oslovil jí. 
,,Dobré ráno, tatínku." odpověděla mu na pozdrav. ,,Jak ses vyspal?" V časech, před dvěma stoletími, kdy se náš příběh odehrává bylo vzácností mezi šlechtici, že si potomci s rodiči tykají. I tohle naznačovalo, že Gisela Štěpánka své rodiče nadevše milovala. Na čelo ho ještě políbila a pomohla mu zvednout se z poměrně malé postele.
,,Tak, jako, když tě hlídám, moc jsem se nevyspal. Ale já se prospím ještě v kočáře." odpověděl. Chtěl si ustlat sám postel, jenomže jeho dcera rychleji než on vzala peřinu a začala stlát. Služebník donesl hodinu před jejich probuzením– pan baron Janovský totiž každé ráno projevoval velkou žíznivost džbán vody a dvě sklenice, kdyby se chtěla napít i baronesa. Ty položil na toaletní stolek. Jednu ze skleniček, konktrétně jednu tři decovou s vyrytými ornamenty si vzal do dlaní a nalil do ní vodu. Z té nádoby se napil, čímž zahnal svou žízeň.
,,Ty ses už stihla převléct, Gissy?" zaznělo z otevřených dveří. Do pokoje vešla paní Evženie, též už oblečená do šatů. Ty její byly světle růžové. Její hlavu kromě diadému s kamínky z českého granátu a rubínů krášlily i dlouhé hnědé vlasy, nápadně podobné těm, co vlastnila její dcera zpracované do provléknutého polovičního ohonu. 
,,Ano, maminko. Dobré ráno." I jí věnovala polibek, tentokrát však na tvář z dceřiné lásky.
„Zdravím tě, srdíčko." odpověděla Evženie. Byla ráda, že jí vidí v lidské podobě a že má ona úsměv na všechny strany. Zřejmě se jí pán baron líbí a těší se na něho., usoudila matka o projevu radosti. „Vyspala ses dobře?" zajímala se.
„Ano, vyspala." odpověděla jí na otázku. ,,Ty jsi snídala?" 
,,Ne, čekám na tebe a tatínka." odpověděla matka své dceři. Ke svému milovanému manželovi se přivinula k jeho hrudi se slovy: „Dnes je skromná snídaně, drahý, aby nikomu nebylo nevolno." Své něžné city, jež chovali k sobě už dvacet let si políbením na rty projevili.
„Ranní kávu budu muset si dát na přestávce v hostinci." okomentoval se smíchem Martin. Evženii objal a obtiskl se jí polibkem na čelo. „Ničeho se nebojte, holky moje." promlouval pan baron k dceři a k choti. Ona se přidala k nim a tak se celá rodina objímala.
„Mám vás rád a slibuji, že se budu snažit, aby vám v novém domově bylo nejlépe. Slibuji, že cesta proběhne bez Gissyné proměny." odpřísáhl. I malý strach mohl způsobit mladé baronese několik minuty bolesti, když se mění na ruskou modrou kočku. Naštěstí necítila ona ani tu nejmenší obavu o sebe a o své rodiče. Cítila nebo spíš kojila své myšlenky v představách, že všechno proběhne v poklidné atmosféře. Ať už cesta do lázeňského města, která trvá dvě hodiny s půl hodinovou přestávkou nebo setkání se s jejím nápadníkem. Nemám strach. Dnešek bude jedinečná příležitost změnit můj život a život mých rodičů., honilo se jí odvážně hlavou. 

Cesta měla veselý a klidný průchod. Na všechno, co by jí mohlo způsobit strach byla Gisela připravena. Na každý hrbolek, na každý kamínek, na každou komplikaci, co by mohla nějak znepříjemnit cestu byla naprosto připravená. Pan baron Janovský celou cestu kombinoval spaní s rozhovorem se svou manželkou a dcerou. 
,,Kéž by se také proměňoval na nějaké zvíře, kdyby pocítil nějakou emoci." vyslovila se dychtivě dívka. ,,Mohl by tak pro mne mít empatii." povzdechla si trochu posmutněle. Její otec opět kombinoval zavírání a otevírání očí.
,,Třeba si tě zamiluje tak, jako jsem si já zamiloval maminku." řekl mírně znavený Martin. Ačkoliv působil, že ho to nezajímá, ve skutečnosti ho slova Gisely bavila. Ach, jak je roztomile zasněná!, rozplýval se nad tím, co mu a jeho ženě ona řekla. Jako já, když jsem jel se původně zasnoubit s Evou a přitom jsem se zamiloval úplně bláznivě do Evženie! Nemohl jsem uvěřit, že je ona jednadvacetiletá žena! Byla nádherná a plná energie. Zářila jako slunce zlaté, když malovala představu své dcery., vzpomínal si pan Martin.
A zatímco rodinná pohoda vládla v kočáře, v zámku v Zuzaniných Lázních to bylo jako na bojišti. Baron Hundart, natěšený na krásnou Giselu nakázal vrchní kuchařce Jolaně společně s dalšími sloužícími, aby všechnu svou práci odvedli na výbornou. Chtěl, aby se u něho Janovští cítili co nejlépe, co nejpříjemněji, aby jim usnadnil tak rozhodování ohledně toho, zda mu dají ruku jejich dcery. Sám proto práci svých podřízených až pedantsky kontroloval. 

,,Ty kočičí jazýčky a jiné čokoládové pochoutky dejte na stůl až po obědě, teď tam dejte talíře z cibuláku! Tu polévku pořádně uvařte!" komandoval je. Kráčel po velikém zámku, v pravé ruce svíral vodítko se svým psem, rasou zlatého retrívra, jež nosil jméno Carlo. Ten mu byl dobrým společníkem, protože už odmalička snesl jeho vzhledovou odlišnost, která ho bude pronásledovat celým životem. Na obrazech se nechával malovat jako zelenooký švarný jinoch, ovšem člověk, jež přistoupil k němu uviděl, že zelené oči nejsou dvě, ale je jen jedno zelené oko, to pravé. Levé oko měl oříškově hnědé. Z levého pohledu působil strašidelně a přísně, z toho pravého přátelsky a charismaticky. Tenkrát však nebylo možné, aby sklíčkem zakryl jednu barvu očí a zamaskoval jí za druhou. Musel se s tím naučit žít a vyrovnat se s posměchy na adresu jeho jinakosti. Proto, když v dopise přečetl, že slečna Janovská má menší vadu, jak prezentovali nenápadně její proměnu na kočku, pokud se něčeho vyděsí či mírně zlekne, místo, aby zrušil své pozvání se zaradoval. Sláva! Bude mne chápat a zvykne si na moje oči., pomyslel si. Doufám, že se do mne zamiluje a já do ní., zněla jeho myšlenka. Všiml si, že jeden černovlasý mladík, sluha jménem Jan, který sotva vyšel z učení se společně komorníkem Damiánem, zrzavým pohledným mládenečkem povídá namísto práce. Takhle já jí neokouzlím svým panstvím., bylo mu jasné. ,,A co dva tam děláte?!" zvýšil na ně hlas. ,,Hrajete si na hrabátka a máte pohodu? No švihem, kluci! Honem, svižně." popohnal je.