Gisela Štěpánka

5. Kočička

,,Vy se měníte?!" vykřikl na ní v obavách. ,,Co mám dělat? Jak vám mám pomoci?!" vyslovil své myšlenky. Její tělo zarůstalo černými chlupy pomalu, ale bolestivě. 
,,Sss..." syčela, neb to bylo jako kdyby na vás polili litr desinfekce. 
Štíplavý nepříjemný pocit, u kterého si přejete, ať co nejdříve skončí. „Svlékněte mne do naha!" vykřikla bolestí na jeho . Chlupy ještě nestihly postihnout její krásnou tvář, však už se objevovaly i na rukách, na prstech dlaní, na nohách, na prstech na chodidlech. Horní a dolní končetiny dostávaly tvar tlapek a nehty se měnily na drápy. Vypadala velmi děsivě.
„Vážně vás mám svléknout?" zeptal se šokovaně Milan. Je přece nevhodné, abych já jí svléknul a viděl její tělo před svatební nocí!, zopakoval si větu, kterou mu v době puberty, kdy projevoval velký zájem o opačné pohlaví kazály jeho chůvy. 
„Na co čekáte?! Dělejte!" zvýšila na něho hlas ona. Bylo jí trapné o to žádat zrovna jeho, ale byl jediný, kromě její rodičů kdo to věděl. Byl také jediný, kdo byl v ten moment vedle ní a mohl by jí pomoci. A také, že pomohl! Zatímco ona zarůstala černými chlupy, on rychle ze zadu začal rozvazovat její. Jenomže měla moc uvázaný korzet, aby měla štíhlejší pas, proto to bylo náročné.
„Zatracené hadry!" uklouzla mu tato nadávka z úst. ,,Hergot, proč ženské šaty musí být tak komplikované?" okomentoval naštvaně. Ne na Giselu Štěpánku, té mu bylo hodně líto. Chtěl jí pomoci, nezamlouvalo se mu vidět jí tak trpět. ,,Chudinko, vy tady pak takhle nesnesitelně trpíte." vyjádřil se dál k těm šatům. Lichotí mi to, jak se o mne strachuje. Byl by ochoten pro mne udělat cokoliv dalšího, aby tu tíhu ze mne dostal?, zamyslela se v tom záchvatu bolesti, kterou devatenáct let velmi dobře znala, ale ještě si na ní nedokázala zvyknout. Žádný člověk by si nedokázal zvyknout na nesnesitelnou bolest, pokud se něčeho byť jen mírně polekal. 
,,Tak to rozřežte!" rozkázala mu. ,,Rozřežte!" 
,,Rozkaz!" poslechl jí. ,,Vydržte, Giselo." přiběhl ke stolu. Vzal skleničku, kterou prásknutím o stůl rozbil. Kromě střepů si přivedl i krvácivé zranění ruky. 
,,Milane!" vykulila ona oči strachem, tentokrát ne z reakce na její proměny, ale z obavy o jeho zdraví. 
,,To nic, já si to pak ošetřím!" držel zakrvácenou rukou ten střep. Přiběhl k ní a pomocí toho střepu jí rozřízl korzet. Rozřízl tak i bílou spodničku a ona před ním byla nahatá. Ale nebyl to moc hezký pohled na tělo obrostlé černými chlupy, jež zakrývaly její ňadra a přirození. Působila skutečně dojmem zarostlé dívky, jež se v ten moment hrozně trápila. 

,,Děkuji." vydechla úlevou. Lidské kosti jí začali srůstat do zvířecí podoby, pomalu začala stát po čtyřech. Když už stála po čtyřech, chlupy jí už vyrazily na obličeji. Bolestivé lidské syčení nepatřily již šlechtičně, ale ruské modré kočce. Ještě lidskýma očima na něho pohlédla a zamňoukala hlasitě přes celý zámek: ,,Mňau!" Tohle fungovalo jako signál pro její rodiče, kterým v ten moment skončila milenecká chvíle a začalo pořádné strachování o jejich dceru. Ona se proměnila před Hundartem!, došlo jim hned. Honem běželi přes polovinu Zuzanky, aby se co nejdříve ke své dceři dostali. Proměna se mohla dokonat. Ze zadečku jí vyrostl ocas, uši se přemístily nahoru. Stala se s ní opravdu krásná elegantní zelenooká kočička, o jejímž plemenu je známo, že málo líná. 
,,Meou." vydala ze sebe kočičí zvuk. On uznal, že jako kočka vypadá velmi roztomile. Kráčela po svých tlapkách po zemi mezi jeho nohama. 
,,Tak tohle je vaše podoba." pronesl tohle na adresu její. ,,Chcete, abych vás vzal do ruk?" zeptal se jí na to, co ho napadlo. 
,,Meou." zamňoukala nesouhlasně. Jenomže jak zní pro lidi kočíčí nesouhlas? Rozeznají ho vůbec od touhy? On si proto myslel, že si to moc přeje, aby jí vzal do ruk a choval by si jí jako malé miminko. Zakrvácenýma rukama jí vzal a začal si jí chovat. 
,,Mňau, meou, mňau!" vydávala zvuky nesouhlasu. 
,,Nic neříkejte." požádal jí on. Protože měl doma několik koček jako domácích mazlíčků, věděl, jak se k nim má chovat. Vzpomněl si, že jeho kočka stejné rasy, jakou byla Gisela– jmenovala se Sofí měla ráda, když jí hladil po hlavičce a držel jí v náručí. Začal jí povídat: ,,Zasloužíte si ty nejčistší dlaně na světě, ne ty mé zakrvácené od střepů. Všechno bude v pořádku." Tou rukou, co byla méně zakrvácená jí hladil po její hlavičce. Ovšem namísto spokojeného vrnění, které znal od Sofí se dočkal opakovaného mňoukání. To znamenalo: ,,Co to děláte? Proč mne hladíte?", takže šok a nejasnot. V hlavě ale měla i fakt, že se jí to hodně líbí, však nedala to najevo.
,,Jak vlastně se dorozumíváte s rodiči během vašich proměn? Jak na vás mluví? Jako na kočičku nebo jako na jejich dceru?" Vyzkoušel následující, co ho napadlo a to aby na odpovědi mňoukala jedno buď či dvakrát nebo. V praxi to fungovalo takto: ,,Pokud s vámi rodiče jednají, jako s kočičkou, zamňoukejte dvakrát. Pokud ale jako s dcerou, zamňoukejte jednou." Gisela zamňoukala jednou. ,,Jednají se mnou jako rodiče s dcerou." odpověděla takhle na jeho otázku.

Pan Martin a paní Evženie přiběhli k loveckému salónku, kam se dostali díky radě služebnému Damiánovi, který právě hledal Jana. Ten byl poslán vrchní kuchařkou proto, aby ho poslal zpátky do kuchyně. „Jan šel právě do loveckého salónku, obsloužit vaší slečnu dceru a pana barona, tak tam s nejvyšší pravděpodobností bude." 
,,Co jim tam měl přinést?" zeptal se ho pan baron Janovský. 
,,Dezerty a kávičku." odpověděl Damián. Proč je tam tak dlouho?, tázal se v duchu pohledný zrzek. 
,,Jděte si dělat svou práci, já vám osobně pana Jana odvedu." nakázal služebníkovi pan Martin. A tak se stalo. U salónku viděli právě onoho bruneta, jak poslouchá za dveřmi. Aspoň tak to vypadalo. 
,,Co tady děláš?" zeptal se šokovaně. Jan se otočil a měl čest vidět svojí tetu a svého strýce. Opravdu je to pěkná žena, její manžel nevypadá na mladšího oproti ní., komentoval v duchu první dojem. Zřejmě měli spolu malou zábavu, ze které je prokletí jejich dcery vyrušilo, protože jsou rozkuchaní a v očích jim jde vidět vzrušení. 
,,Já nic, já čekám na zavolání." vymlouval se. 
,,Lžete." nevěřil mu právem Martin. ,,Vím moc dobře, že už jste zákusky donesl. A teď tu nyní ztrácíte čas." I jeho manželka si všimla, že je až nápadně podobný jejímu drahému, ovšem byla si jistá tím, že jde o náhodu. Mezi manželi vládla naprostá důvěra, láska, upřímnost i vášeň po skoro dvaceti letech, ani jeden by toho druhého nepodvedl. On se nad tím nezdržoval, chytl Jana kolem límce a odvedl ho. Své choti řekl: ,,Jdi zjistit, co se tam děje, já tady pánu domluvím a pak ho pošlu zpátky do služby." Evženie mu vyhověla a šla dovnitř. 

Spatřila tuhle scénu– Hundarta se zakrvácenými rukami, který svíral v rukách Giselu Štěpánku v kočičí podobě. A ona na to jen kouká svýma zelenýma očima. 
,,Co se tady stalo?" vypadlo z matky. Kočka se dostala ven z jeho ruk a přiběhla ke své matce. Mňoukáním jí řekla: ,,Pomohl mi, aby moje proměna nebyla tak bolestivá." Tohle baron potvrdil:
,,Ta krev je způsobená střepy, kterými jsem já zničil korzet, aby se ona mohla svléknout." Svým tělem se šlechtična otočila směrem k němu a vyjádřila mu poděkování. ,,Meou, meou." 
,,Děkujeme vám, pane Hundarte." pronesla s úsměvem Evženie. ,,Děkujeme, že jste se postaral, aby se tolik netrápila při tomhle netradičním." 
,,Udělám pro ní všechno, budu pomáhat, pokud stanu se svědkem dalších proměn. Budu se snažit, aby proměn bylo málo a ona prožila méně bolesti." zaslíbil jí. 
Mezitím, co paní Evženie cítila radost za to, že nápadník její dcery její odlišnost toleruje, její manžel moc šťastný nebyl. V salónku mezi pokojem jeho dcery a jeho ložnicí se ho ptal, co viděl, či slyšel. Snažil se popírat zbytečně onen mladík, neb to z něho pán baron dostal. ,,Dobře, viděl jsem jak z vaší dcery se stala kočka." vypadlo z něho po pár minutách. 
,,Opovaž se to nikomu vyzradit." nakázal mu Martin. ,,Jestli to někomu povíš, tak..." Mladík mu drze skočil do řeči. 
,,Vyhodí mne z tohoto zámku? O tom vy ale nerozhodujete."
,,Nerozhoduji, ovšem pan baron Hundart se to dozví a on vás může potrestat. Tohle je pro mojí dceru velká šance, jestli jí to pokazíš, postarám se, abys už na žádném zámku nemohl pracovat." Tahle slova pronesená klidně a výhružně zároveň ho tak vyděsila, že začal hrát hloupého.
,,Nic nikde neřeknu, pane barone." snažil se mu slíbit. 
,,Ale jestli něco vykecáš, najdu se tě!" zvýšil na něho hlas. ,,A teď rychle jdi pomoci do kuchyně, tam patříš. A ne za dveře dvou hrdliček, co v sobě našli zalíbení." Jan raději vzal nohy na ramena a šel si hledět své práce. V hlavě se mu rodil nový plán: Nic neřeknu. Ano, nic neřeknu! Ale něco za něco. Já mlčení, ona svojí nevinnost.... Ale ne teď. Musím jí zpracovat.