Batalion zatracených

III. II. Bastard

Před Ber-Gubou se těsnalo několik stovek budoucích mužů jejího pána. Skličující to pohled. Většinou se jednalo o prací vysílené otroky, starce sešlé věkem nebo mladíky bez zkušeností. Avšak tu a tam postávaly slibnější kousky. Pár Sianců jež nechtělo bojovat za žádného z tuctu císařů, několik zasloužilých žoldnéřů z říše a menší skupina Helvéťanů s jejich bronzově zbarvenou kůží. Usmála se. Kdo z nich se asi pokusí vzpeřít lordu Vladmerovi? Přála si, aby jich bylo co nejvíce. Její řemdih, její drápy a hlavně tesáky chtěly opět pocítit tu opojnou chuť lidské krve, dokonce vynechala odpolední dávku krvavého hovězího, aby byla při boji lačnější a divočejší.

"Lord Vladmer, syn našeho milostivého krále teď promluví," ohlásil kapitán Koch - stařičký veterán mnoha bitev, jež zastával post Vladmerova pobočníka. Štětiny hustého obočí mu spadaly až k lícím a při sebemenším pohybu se zatřásly, což mu propůjčovalo jakousi auru moudrosti, kterou opravdu i oplýval. Ber-Guba jej za to hluboce respektovala. Byl by dobrým Razmou. Pomyslela si a dychtivě se zahleděla na přenosný trůn Bílého Vladmera.

Jednalo se sice jen o prostý stolec s uzavřeným baldachýnem, ale i tak na tomto místě působil příliš teatrálně, rozmařile a vypovídal o odhodlání svého majitele stát se něčím víc než jen bastardem. V domovině Ber-Guby by jeho nečistý původ nebyl překážkou. Tam se nehledělo z jakého vrhu, kdo vzešel, jakého pohlaví kdo byl, záleželo jen na síle tlap a bystrém mozku a tím lord Vladmer oplýval.

"Muži velkého Laratska," ozvalo se zpod baldachýnu. Hlas to byl pevný jako čepel a i tak ostrý. V mužích před sebou vyvolával poslušnost a strach. Dokonce i Ber-Guba se pod kápí více narovnala.

"Byl jsem vyvolen samotným králem, abych obsadil Dammer." S těmito slovy se stáhla nakasaná látka baldachýnu a odhalila Bílého Vladmera. Albína s krvavě rudýma očima a vlasy bělejšími než sníh. Bradu měl holou. Kolem očí a úst mu rašily první vrásky, s nimiž působil přísně a nesmlouvavě. Pevně se chytil opěradel svého stolce a postavil se. Byl oděn do kroužkového hauberku s ocelovým pancířem, u pasu se mu houpal meč s ebenovou rukojetí, který tak kontrastoval s jeho pletí.

"A s vámi jsem odhodlán tak učinit," pomalu začal přejíždět dav mužů před sebou. Na koho se podíval, ten uhnul pohledem. Do jeho rudých panenek se odvážil zahledět jen někdo beze strachu.

"Kdo jde se mnou, nechť poklekne!" halasně zvolal a za rozhléhajícího rachotu své zbroje se začal procházet podél budoucích žoldnéřů, jež jeden po druhém začali klesat na kolena, až zbyli na nohou jen dva muži. První pocházel ze Sianu. Černé vlasy měl svázané do copu. V kožené vestě a volných nohavicích se rýsovalo tvrdým tréninkem vypracované tělo. Prsty objímal oboustranné kopí. Zkušený válečník. Vycenila radostně Ber-guba zuby. Bojovat s ním mi bude ctí.

Druhý opovážlivec už tak slibně nevypadal. Byl to černovlasý mužík v brnění s podobně bronzovou kůží jako měli Helvéťané, ale s ostřejšími rysy a větším nosem. Pravděpodobně přišel ze západního Vnitromoří. Z Kavranu možná Sarillu. Za těch deset let života stráveného na jihu se v jednotlivých lidských říších stále nevyznala.

Vladmer se na ně upřeně zadíval a vykouzlil úsměv plný zubů. Nic však neříkal. Jen se díval. Muž ze západního Vnitromoří se zahleděl na špičku svých bot, ale ten ze Sianu Vladmerovi pohled mlčky oplácel.

"Vy se nepokloníte, předpokládám," proťal ticho kapitán Koch. "Proč jste tedy přišli?"

"Souboj o vedení. Vaše tradice," lámanou Averholmštinou pronesl Sianec a postoupil vpřed skrz stále klečící muže. Jeho krok byl krokem válečníka. Tedy jistý a sebevědomý. Ber-Guba chvíli pomyslela, že jej ušetří, ale rychle takovou myšlenku zavrhla. Chovat sympatie k protivníkovi, je přímá cesta za předky.

"V tom případě se můžete střetnout s mým šampiónem," Vladmer s neuhasínajícím úsměvem ukázal na Ber-Gubu, která pod tlustým pláštěm skrývala svou totožnost. Sianec si ji podezřívavě prohlédl a cosi pronesl ve své mateřštině. Jistě to neznamenalo nic pěkného.

"Vytvořte kruh, a co největší!" otočil se k davu žoldáků lord Vladmer. Muži bez zaváhání uposlechli. Ber-Guba milovala tu disciplínu, kterou její pán vyvolával. Milovala jeho postoj, jeho hlas, jeho krutost. Milovala na něm vlastně všechno. Při tom ještě před třemi měsíci, než ji osvobodil z otroctví, by o žádného lidského samce ani okem nezavadila, ale on byl jiný. Pod tou jeho bílou pokožkou tlouklo srdce Sévy. Neohrožené a neústupné.

Zvedla se ze své stoličky a pomalým krokem se začala brodit mořem o dvě hlavy menších těl. Jak křehce vypadali z té výšky. Na většinu z nich by jí stačila jediná rána pěstí. Ne však na toho muže ze Sianu, který čekal vprostřed utvořeného kruhu. Rozvážným krokem minula žoldáky na krajích a postavila se čelem svému protivníkovi.

Koch si stoupl obřadně mezi ně a oběma pokynul: "Připraveni?"

Sianec přikývl. Ber-Guba vydala hluboké zavrčení.

"Souboj tedy může začít," pronesl Koch a rychle spěchal ven z kruhu. Ví moc dobře proč. Uchechtla se Ber-Guba a škubnutím ruky ze sebe strhla kápi. Jak Vladmer svým vzezřením kolem sebe šířil zlověstné ticho, ona zděšené výkřiky. Mnozí žoldnéři vyjekli překvapením a hrůzou zároveň. Nebylo se čemu divit, když se před nimi objevilo dva metry vysoké stvoření připomínající medvěda na dvou nohách. Přes Břicho a hruď mělo přehozené ocelové pláty. Ke kolenům mu visela tlustá kroužková brň, kterou by neunesl sebesilnější muž.

Ber-Guba hlasitě zařvala a vycenila zuby. Považovali ji za primitivní zvíře, tak se rozhodla dostát jejich očekávání. Rozpřáhla se tlapami proti Sianovi, který na ni hleděl s vytřeštěnýma očima a vrhla se na něj. Jsem asi první a také poslední Sévou, kterou kdy uvidíš.

Sianec se však vzpamatoval a napřáhl své kopí, aby se na něj Ber-Guba nabodla, ale ta se těsně před hrotem zastavila. Takže ty chceš bojovat. Zvesela zabručela a třemi dlouhými kroky se stáhla zpět, přičemž očkem stačila přelétnout dav okolo. Muži stáli jako opaření. Dech zatajený, zorničky rozšířené. Přesně jak to měla nejraději.

Titánskou tlapou sjela k pasu, kolem kterého měla omotaný řetěz. Na jeho konci se houpala železná koule. Její zbraň. Drtič lebek, jak mu s radostí přezdívala. Pevně ho sevřela, strhla od pasu a roztočila. Drcení lebek může začít.