Batalion zatracených

IV.II. Krev Dammeru

Bernthal se pnul na statném grošákovi vpředu kolony a hleděl na dlažbu pod sebou. Jen zavadit o vyčítavé nebo dokonce rozzuřené tváře obyvatel Oberdienu jej děsilo. Už tak se musel vypořádat s máti a nějaký bezejmenný prodavač ryb mohl jít k čertu. Při myšlence na matku se mu před očima objevil její výraz. Od smrti knížete jej probouzel jako noční můra a za několik minut se měl stát skutečností. Rád by mu čelil okamžitě, ale musel jet včele a dohlédnout na knížecí ostatky. Za jeho zády drkotal vůz s Walramovým tělem, které pod péčí branstadských balzamovačů bylo připraveno na cestu až do Dammeru a teď leželo v soli. Kdyby žil, cválal by na mém místě. Pomyslel si a nechal se nostalgicky unést k dobám, kdy jeho švagr s vypnutou hrudí a hustými kadeřemi vlasů přijížděl ze svých válečných tažení. Nejprve proti Branstadu, posléze proti Averholmčanům a Bernthal byl vždy s ním.

"Barone!" protnul jeho myšlenky hlas plný naléhání. Co se děje? Ruka mu sjela instinktivně k jilci, přičemž očima pohlédl na postaršího muže v úboru sluhy. Na krku mu svítil vybledlý cejch jeho majitele - dva překřížené mlaty.

"Barone, můj pán," lapal po dechu, "si s vámi musí promluvit." Proč? Ani v nejmenším neměl zájem se zahazovat s nějakým obchodníkem. Chtěl už mít za sebou matku a její řeči. Tohle bylo jen zbytečné zdržení.

"Ale já ne," zavrtěl hlavou.

"Týká se to vašeho dluhu." Bernthal zkoprněl, na zádech mu vyskákala husí kůže a prsty pustil otěže. Kůň pod ním vycítil jeho znejistění a zastavil.

"Je to opravdu naléhavé, čeká na vás ve Stříbrné Slasti," otrok ukazovákem zamířil na nejhonosnější hostinec v Oberdienu. Byla to budova s čelním štítem vykládaným stříbrem, kde se skvěl výjev prvního císaře, jak kopím probodává hadího boha Ubonma.

"Já," slova se z Bernthalových rtů drala jen ztěžka, "přijdu, ale, ale nejdřív musí-"

"Barone, můj pán odjíždí za hodinu z Oberdienu. Musí si s vámi promluvit teď hned." Bernthal pevněji sevřel jílec meče až mu zbělely klouby. Myslel si, že se tomuto rozhovoru vyhne nebo jej dokáže na několik dní pozdržet, ale dluhy se nezapomínají. Jeho otec, budiž mu božská dvojice milostivá, si kdysi půjčil velkou sumu od soukromých bankéřů. Většinu splatil a Bernthal po jeho smrti pokračoval. Už mu moc nezbývalo. Za dva, tři roky by měl čistý štít, ale s porážkou u Brenbergských polí a možností averholmské invaze bude jeho poslední věřitel, Jahn Urbeet, chtít nějaké záruky, které ale Bernthal nebude moci poskytnout a to ho strašlivě tížilo.

"Dobře, zaveďte mě k němu," pokynul k muži a otočil se na kolonu za sebou, kde na něj civěli dva mladíci, sotva rytíři, kteří se stejně jako on halili jen v tunikách překrytých pláštěm v barvách Dammeru. První byl Ulf Werasten, rozložitý hromotluk a druhý Leon Peckt. Stejně rozložitý, ale menšího vzrůstu.

"Musim si tady vyřídit svůj dlu-," samozřejmě slyšeli, o co se jedná, ale i tak se nedokázal přimět slovo dluh vyslovit, "svoje záležitosti, takže pokračujte do citadely beze mě."

"To nemohu pane," rozpohybovala se Pecktova vousatá tvář. Bernthal zkřivil ústa. Proč musel mít vždycky někdo s něčím problém, ale než stačil odpovědět, Peckt pokračoval: "Byl bych raději po vašem boku." Jen tohle?

"Dobrá," úlevně si oddechl," tak pojeď se mnou."

"A ty Werastene," pokynul k druhému rytíři, "dovez náš náklad bezpečně k paní Salome." Werasten jen přikývl. Nikdy toho moc nenamluvil, což byl také jeden z důvodů, proč si jej Bernthal vzal za svého pobočníka. Rád se totiž utápěl v tichu, čehož mu ale ve Stříbrné Slasti nebude dopřáno. V závěsu za postarším otrokem tak opět sklopil zrak k zemi a začal bezhlesně pohybovat ústy. Nacvičoval si pozdrav. Musel znít silně a rozhodně, aby vypadal jako nebojácný vojevůdce, který se i přes prohranou bitvu vrací neotřesen, plný odhodlání a schopný stát po Salomině boku. Jenže, čím byl blíže čtyřpatrovému hostinci, tím se jeho dech stával rychlejší a ústa roztřesenější.