Batalion zatracených

III. I. Bastard

Od bitvy se do ležení nového krále Otomara sjížděla poselství všech poražených zemí. Ctnostní rytíři, ještě ctnostnější páni a nejctnostnější vládci knížectvích se přišli poklonit svému novému panovníkovi. S sebou přinášeli početné dary - otroky, zlaté pruty, nejlepší koně a dokonce svá léna. Otomar však požadoval ještě víc a nechal dědice jednotlivých knížectví odvést do svého paláce v Renbergu, aby si tak zajistil neochvějnou loajalitu svých nových leníků.

Zurar se to postupně dovídal od Vareka, který jej posledních pět dní zásoboval novinkami. Dnes jej konečně pustili, a tak stál před lazaretem a se zatajeným dechem pozoroval tábor kolem sebe. Vše se tak rozrostlo. Přibyly nové stany, znásobily se hloučky zbrojnošů a doprovod kurtizán a obchodníků tvořil svoji vlastní armádu. Nová éra začíná. Usmál se, ale vzápětí zalitoval, když mu čelistí projela bodavá bolest. Jeho v bitvě téměř rozdrcený obličej byl stále citlivý. Nos měl nadvakrát přelomený, pravou líci propadlou a tvář mu pokrývaly tři nové jizvy. O páru vypadlých zubů ani nemluvě.

"Koňáku," ozval se hluboký baryton. Vedle Zurara stál muž s tmavou barvou pleti. Oděn do vlněné vesty a kalhot byl samá kost a kůže, na hrudi mu vystupovala žebra, avšak i tak v něm Zurar poznal svého přítele Tabu. Nejlepšího průzkumníka a zvěda, s jakým měl tu čest bok po boku prožít nespočet válečných tažení. Ihned si rozpomenul, jak jako první dosáhli průlomu v Berengu. Kdyby tam s ním tehdy stál kdokoliv jiný, skončil by s dalšími nešťastníky a rozpáraným břichem pod hradbami města.

"Tabo!," zahalekal. "Sem to ale hnusnej co?"

"Jo," hlesl prostě zvěd a pronikavýma očima přejel Zurarův znetvořený obličej. Na zlomek sekundy se mu pravý koutek úst pobaveně zkroutil, ale v mžiku se zase narovnal do rovné nicneříkající čárky.

"Hmm, ty taky nevypadáš nejlíp!" poklepal Zurar starého známého po kostnatém rameni a přemýšlel, proč je tak vyzáblý. Rozhodně nebyl v pořádku. Záškrt, tubera nebo fishajští štírci? Zurarova znalost nemocí byla více než omezená, a tak zůstal jen u neurčitých dohadů.

"Pravda," odpověděl Taba stroze a rozpohyboval své pohublé tělo do kroku. "Pojď za mnou."

"Dneska nemáš moc povídavou," uchechtl se Zurar. Taba neměl nikdy povídavou.

"Ne," dostal od Taby další krátkou odpověď, přičemž se v tichosti začali proplétat bludištěm stanů. Taba kráčel i přes svůj vetchý zevnějšek pevně a rozhodně. Bosé nohy se mu nořily do bahna jako dva nože do másla a zastavily se až po více než míli na kraji válečného ležení, kde se před nimi pnula osamocená konstrukce z hadrů a kůží, která si ani ve snu nemohla říkat stan.

"Ty první," hlesl Taba a pokynul rukou ke vchodu.

"Kdopak tam na mě čeká?"

"Skřeťák."

"Huh, to máš na mysli asi Vareka," mrkl na nehybnou Tabovu tvář a pronikl skrz několik povislých látek do nitra stanu. V jeho jediném osvětleném koutě opravdu seděl Zurarův černovlasý přítel. Rozvalený na několika polštářích měl položené nohy na dřevěném špalku a oddával se potahování z dlouhé dýmky. Kouř z ní zaplňoval vrchní polovinu stanu, a tak se Zurar přikrčil.

"To si dneska vykouřil celou plantáž, ne?" pronesl, když se usadil do polštářů ve volném rohu. Byly plněné slámou a štípaly jako hejno včel.

"A včera, a předevčírem a den předtím a i ten předtím." Varek vypustil další snůšku dýmu, která nově příchozího Tabu zavalila do šedavého hávu.

"A i ty další dny," zakřenil se," ale to není na pořadu dne můj milý Zurare. Dnes totiž konečně přeberem otěže nad naší kumpanií."

"Já myslel, že jsi to už zařídil."

"No, udělal jsem tady společně s Tabou," pokynul k černému zvědovi, "nutné přípravy. Teď je na tobě, abys to dotáhnul do konce."

"Koho mám zabít?" zeptal se Zurar pohotově, jako by se jednalo o denní rutinu.

"Chachá! Nikoho," zasmál se Varek, mocně při tom potáhl, aby následně vyfoukl do prostoru hustý výron kouře. "Vůbec nikoho, jen přemaluješ obličej jednoho blbečka."

"Koho?"

"Bílýho Vladmera." Zurara při zmíňce toho jména zalil pot, po zádech mu přejela husí kůže. Bílý Vladmer byl bastard krále Otomara, ale pořádně schopný a ještě více ambiciózní. Honil se za uznáním jako slepice po flusu a byl pro něj ochoten udělat cokoliv. Během války, vypálil desítky vesnic, přičemž nenechal naživu jediného muže či ženu, což by podle Zurarova silně pokřiveného morálního kodexu ani tak nevadilo. Válečné zločiny byly v Říši na denním pořádku, ale Vladmer nezůstal jen u vraždění neviných sedláků. Ještě před válkou nechal odpravit všechny ostatní Otomarovi levobočky, a kdyby měl dost moci, pustil by se i do svých legitimních bratrů a sester. Lidé prahnoucí po moci jsou nezastavitelní, a proto také tak nebezpeční. Říkával Zurarovi otec a po více jak třiceti letech zkušeností mu musel dát za pravdu. S Vladmerem nechtěl mít nic společného.

"Heh, vypadáš nějak zaraženě Zuri," vycenil Varek zažloutlé zuby a zaklepal dýmkou o zem.

"Ne-nevypadám," vykoktal ze sebe Zurar nepřítomně. "Jen, jen si nemyslim, že bychom měli něco podnikat proti takovýmu parchantovi."

"Neboj, všechno je ošetřený. Tady Taba použije svou věrnou foukačku s barride." Taba při zmíňce jedu jež člověka během několika úderů srdce uvede do stavu podobného opilosti náhle ožil a od opasku si odepnul zmíněnou foukačku. Protočil ji zkušeně mezi kostnatými prsty a zase zandal na své místo.

"Já nevim, nemůžeme prostě odcestovat někam jinam? Do Gulny třeba? I ten můj rodnej Faunym nebo Braga by byly lepší, než se tady pachtovat s někym jako Bílej Vladmer."

"To můžem, ale skončíme jako nějaká malá kumpanie o dvaceti členech. Kde v tom bude sláva, moře zlata a dobrý pocit z vybojovaných bitev?"

"Nebude," zvýšil Zurar hlas," ale budeme pořád dejchat pozemskej vzduch!"

"Ty seš ale posera Zuri. Jednou ti někdo rozmlátí škebli a ty ze všeho začneš couvat," zavrtěl hlavou Varek a zandal si dýmku s vysypaným popelem na zemi za opasek. Oproti Zurarovi se nijak nevzrušoval.

"Tak holt, se s Bílym poperu já," podíval se na Tabu. "Jdeme, tady s panem nemám ambice nemá cenu se dál bavit." Parchant. Projelo Zurarovi hlavou. Varek ho měl přečteného jako knihu. Dobře věděl, že je bude sledovat, a pokud se bude schylovat k souboji s Bílým, zasáhne. Zatnul pěsti a zamračeně sledoval dvojici žoldáků, jak vychází ven ze stanu.

"Uvidíme se po boji," zaskřehotal ještě Varek, než zmizel v záplavě hadrů a kůží.