Batalion zatracených

III. III. Bastard

Zurar pevně svíral jílec falcaty, když ten prokletý roztočil svoji zbraň. Koule na řetězu začala ve vzduchu opisovat ležatou osmičku. S každým opakováním zrychlovala, až nebylo možné určit, kde přesně se nachází. Muž ze Sianu se jí se zasmušilou tváří snažil sledovat, přičemž pomalu kladl nohu před nohu, jako když se lovec dostane blízko ke svému vysněnému úlovku a snaží se najít vhodný úhel, odkud udeřit.

Prásk. Koule z nenadání vyrazila a přistála na zemi hned vedle Siance, který na poslední chvíli uskočil a přešel plynule do protiútoku. Hlavice kopí se mihla vzduchem a neškodně se odrazila od tlustého plátu zbroje. Neměl jedinou šanci se probít skrz.

"To nestačí človíčku," ozvalo se z medvědích úst. V davu kolem zápasící dvojice to zašumělo. Lidé z Říše měli prokleté za primitivní stvoření. Podle pověstí je odsoudili bozi prvních lidí k životu bez rozumu, a tak by neměli dokázat mluvit plynulou Averholmštinou. Zurar se zatřásl. Ten hlas byl tak hluboký a zařezával se až do morku kostí.

V Siancových očích se poprvé objevil strach. Chce to vzdát. Usoudil Zurar a souhlasně přikývl. On by tak určitě udělal, pokud by neměl Tabu s barride v záloze.

"Poď, jestli se nebojíš," zazněla další hluboká slova prokletého.
"Ne, konec," zavrtěl hlavou Sianec. Stále však zůstával v bojovém postavení s napřaženým kopím proti prokletému.

"Konec?" ozval se ostrý Vladmerův hlas. "Konec nastane, jakmile jeden z vás padne. Ne dříve."

"Ale-," Siancova slova proťalo zařinčení, jak prokletý začal opět uvádět do pohybu svůj řetěz. Točil s ním nad hlavou, koule kmitala rychleji a rychleji. Sianec ji pozoroval, přičemž funěl mocněji než býk, po čele mu stékaly krůpěje potu.

"Prosím, prosím ne," ozvalo se krátké zavzlykání za Zurarovými zády. K jeho překvapení to však nebyl hrubý hlas muže, ale ženský hlas plný zdrcení a strachu. Pátravě se za ním, otočil, aby spatřil dvojici Sianců, mezi kterými stála mladá žena s alabastrově bílou pokožkou tak typickou pro ostrovní národ Averholmčanů.

"Pao-jine!" rozkřikla se, ale síla jejího hlasu zmizela v hučení davu a rytmickém chřestění řetězů. Zurara najednou popadl plíživý pocit úzkosti a zmaru. Po zádech mu přeběhla husí kůže a zalapal po dechu.

"Tohle se už stalo," zašeptal. Zatočila se mu hlava, klesl na kolena a myšlenkami se ocitl devatenáct let nazpět v mramorovém paláci Černoracků. Společně s Galianem držel plačící matku a sledoval tupou falcatu knížete Korneliho, jak klesá a zvedá se a je čím dál více potřísněná krví jeho otce a starších bratrů. O matku se spíše opíral, protože se nedokázal udržet na nohou. Tak moc se bál, že bude další na řadě, že nezasáhl. Svoji chybu si uvědomil až když se z jeho bližních staly neforemní hroudy masa a kostí. Tehdy si slíbil, že je pomstí, že Korneliho zabije, ať to stojí, co to stojí. A o dva měsíce tak s Galianem opravdu udělal. Rozpárali ho jako psa a nechali napospas lvům.

Obrovská rána a řev stovky mužů, z nichž však jeden vyčníval jako ovce mezi vlky. Zurar se rychle postavil na nohy, aby spatřil Siance, jak leží na zemi s pokroucenou pravou nohou a nad ním se tyčí prokletý. Dnes nebudu jen zbaběle přihlížet. Dnes budu jednat.