Batalion zatracených

I.I. Bitva na Brenbergských polích

Kap. Kap. Déšť pleskal o Zurarovu přilbu a v uzoučkých potůčcích sjížděl po vyleštěné oceli dolů. Dolů do jeho bujného vousu světlejšího než sluneční paprsky za mračného dne. Dolů pod kroužkovou košili a vycpávaný kabátec, kde studil a svrběl. Úzké rty měl zasmušile svěšené. Mokro snášel s nelibostí. Nejraději by porušil rozkazy, Siroze zaryl ostruhy do slabin a tryskem odcválal do tábora. V útulném stanu by se zavrtal do houní a v klidu by usnul. Bohužel nadcházející bitva vyžadovala jeho přítomnost. S unavenýma očima se ohlédl za sebe. Tři stovky jezdců se odhodlaně těsnaly v malém lesíku. Muži s tvářemi oprýskanými od početných bojů svírali dlouhá kopí a štíty. U opasků se jim houpaly meče a sekery. Jsme připravení, stačí jen vydat povel. Pomyslel si. Na pravé křídlo vletíme jako ďáblové a rozhodneme bitvu. Pevně sevřel ratiště kopí a koutkem oka zabloudil k svému pobočníkovi Varekovi.

Malý chlapík s vousem černějším než uhel se znuděně vrtěl na koni. Hleděl do změti keřů, a když si všiml, že na něj Zurar zírá, usmál se: "Nenávidim čekání. Nenávidim. Prodal bych svoji matku, abych už moch ve tváři cítit vítr a uhánět na ty psy."

"Tvoje máma je po smrti," pronesl tiše Zurar, přičemž se ošil, když mu krůpěj deště přejela po zádech. Chlapík přikývl: "Pravda, ale pokud by stále chodila po světě. Teda, válela se ve svý propocený posteli, neváhal bych jediný okamžik a za trochu popostrčení času jí poslal otrokářskou lodí do Sarillu."

"Do Sarillu? Tos svoji matku musel hodně nenávidět."

"Nenávidět neni úplně správný slovo, ale budiž," uchechtl se Varek, natáhl ruku a se zaujetím dítěte sledoval kapky dopadající na špičku svého kopí. Po chvíli s ním rychle škubnul a dešťovka se rozprskla do všech stran. Ostří málem skončilo v boku Zurarova koně. Děláš to schválně nebo jsi pitomec. Chtěl na něj vyjet, ale ovládl se: "Můžeš prosim tě přestat Vareku?"

"To můžu, ale pak bych si musel najít něco jinýho k zabití nudy," pokrčil rameny a nervózně si poposedl.

"Tak si představuj, jak dneska večer budeš oslavovat vítězství," procedil skrz zuby a myšlenkami zabloudil k tomu, co bude dělat on sám. Viděl stan a sebe a ženu. Byli nazí. Klečeli, ruce jim chtivě rejdily po těle toho druhého. Žena. Dva měsíce s žádnou nebyl. Teď si představoval mladou Helvéťanku s širokými boky, bujnými vnadami a hřejivým úsměvem. Když se střetli pohledem, měla hnědé, ne černé panenky. Ztrácel se v nich, naprosto ho uhranuly. Pohladil ji po tváři a políbil. Její rty byly plné. Na jazyku cítil její rtěnku sladší než med. Odtáhla se od něj a roztáhla nohy. Ňadra jí poposkočila, jak ji chytil za boky a chystal se s ní pomilovat.

"Támhle! Támhle jede posel!" vykřikl Varek plný nadšení a přerušil Zurarovy líbivé představy, "takže konečně nastoupíme do boje!"

Zurar se nelibě zamračil a upřel pohled na jezdce v koženém kabátci, prodírajícího se mokrými křovisky. Jako mladík začínal stejně. Jezdil od jednotky k jednotce a předával zprávy. Nejednou byl terčem nepřátelského útoku, ale vždy zprávu nakonec doručil. Posel zatáhl za otěže, jeho kůň divoce zaržál a zastavil se: "Se silou zdar poručíku. Je čas. Můžete vyrazit."

Zurar jen krátce přikývl a se zvednutou pravou rukou zavelel k přesunu. Muž za ním zadul na polní trubku a tři stovky koní se daly do pohybu. Složitý lesní terén překonaly obezřetně, ale jakmile se před nimi objevila deštěm zalitá pláň, vyrazily s hlasitým dusotem kopyt do trysku. Zem pod Zurarem začala rychle ubíhat, vítr mu dul do tváří a on se usmíval. Miloval jízdu, miloval zvíře pod sebou. Miloval jak se mu napínaly a uvolňovaly svaly. Jízda byla jeho vášeň a kůň milenkou. Také proto svou klisnu pojmenoval Sirog, což v jazyce jeho rodné Savany znamenalo láska.

Míle. Taková vzdálenost dělila jednotku jezdců od probíhající bitvy. Praporce Lví kumpanie, zlatí lvi ve skoku na rudých polích, hrdě vlály ve středu bojové linie. Po stranách se v dešti třepotaly vlajky laratského knížete a na druhé straně, stojící blíže k Zurarovi a jeho mužům, vlajky Taranova, Nantaru a Branstadu. Nepřátelské oddíly neměly ani tušení, že se jim blížili do zad. Vykucháme je s minimálníma ztrátama. Projelo mu hlavou. Varek si těsně za ním cosi broukal a do rytmu bušil jezdeckým štítem o stehenní plátování. Pořád byl tak dětinský. Neustále něco mlel a dělal nejapné vtipy, ale i přes to všechno by ho za nikoho nevyměnil. Pod rozvernou skořápkou se totiž skrývala bystrá mysl, schopná uvažovat i pod tlakem. Schopná vykřesat z beznadějné situace vítězství.

Nepřátelská linie se blížila. První vojáci ve vycpávanných kyrysech se začali otáčet za zvukem kopyt. I přes temná hledí přileb jim svítily oči. Skelné, plné strachu a vědění, že za pár úderů srdce skončí s hrotem kopí v těle. Poprvé, když Zurar vpadl nepříteli do zad, pociťoval lítost, ale léta strávená tím jedním a samým, bodáním a sekáním, jeho mysl otupila. Hrany lítosti, pochybnosti a soucitu se obrousily a zůstal jen chtíč po krvi a bolesti. 

"Kopí!" zaduněl. Ratiště mu sklouzlo do výše stehen. Ostří se hladově třpytilo v dopadajících kapičkách vodní tříště a hledalo svoji oběť. Voják bez přilby s šátkem kolem hlavy kulil bulvy a řval. Vybráno. Křup. Ratiště se zabořilo do jeho hrudi a zlomilo se vedví. Kopyta koně dokonala dílo a zvíře porazilo další dva muže za nebožtíkem. Zurar zahmatal u boku a uchopil falcatu. Mocně se s ní rozmáchl. Čahoun z Taranova ani nemrkl, když se mu čepel zakousla do krku. Přeťala hlavní tepnu, a než se skácel na rozbahněnou zem potřísnil teplou krví Zurarova koně.

Varek byl o notný kus vepředu. Sekal sekerou kolem sebe a rozséval zkázu. Řval cosi v Kavranštině a hrozivě se usmíval. Vojáci vystrašení jeho vzezřením tlačili na své druhy, ale ti stáli nehybně jako skála zabráni bojem s laratskou pěchotou na druhé straně. Pak se však Varekův oř vzedmul a divoce zaházel kopyty. Ochranné pláty hlasitě pleskly o promočenou srst a Varek spadl mezi nehybná těla. Sekera mu vypadla z dlaně neznámo kam a zpoza vyděšeného zvířete vykročil Rytíř v tabardu s erbem Dammerského knížectví. Tři zlatí orli ve stříbrném poli. Třímal jeden a půlruční meč. Ledabyle s ním máchl a kůň se skácel vedle svého pána. Těžké železné holínky se zaryly do bláta vedle Vareka. Skláněl se nad ním, připraven dokončit, co začal.