Batalion zatracených

II.II. Lazaret

"Vyřiď mou upřímnou soustrast paní Salome," poplácal Bernthala po rameni hrabě Johann z Dirgenau. Byl to podsaditý muž na prahu padesátky. Temeno hlavy měl lysé, ale prameny prošedivělých vlasů mu tvrdošíjně spadaly po stranách. Oděn do rudo-bílého kabátce dával jasně najevo, že patří k rodu Branstadů. Bernthal se s ním znal téměř dvacet let, přičemž skoro stejně tak dlouho stáli na opačné straně bitevního pole. To se však změnilo před čtyřmi lety, kdy byl Dammer donucen se sklonit před svým silnějším sousedem Branstadem, aby zabránil vpádu Averholmu - ostrovního národa, jež se v Padlé říši snažil rozšířit své državy. Bernthal tehdy zjistil, že si s hrabětem z Dirgenau vzájemně rozumí, že společné vzpomínky z válek je k sobě silně přitahují.

"Neboj, vyřídím Johanne," přikývl Bernthal, který se před odjezdem do Oberdienu přišel rozloučit se svým přítelem. Ještě než mu však stačil podat ruku a vyhoupnout se do sedla svého nového koně, zastavil jej hlas podobný havranímu krákání.

"Berntále," v ústí honosného stanu stál muž tenký jako čepel dýky. Hladce oholenou tvář mu křižovaly hluboké vrásky, které spíše než o věku, vypovídaly o jeho nesmlouvavé povaze. Nebýt prasečího nosu a široce posazených očích, nikdo by ani nepředpokládal, že se jedná o Johannova bratra - Petruse, knížete branstadského.

"Pojď na chvíli do mého stanu." Bernthal se neznatelně ošil, jak si přítomnost hraběte Johanna užíval, v přítomnosti jeho bratra se cítil nesvůj. Připadal si, jako když stojí před máti, kdy se jeho přátelská povaha vytratí a zůstane jen vystrašená skořápka neschopná kloudného slova.

Za krátkého pokývnutí se rozešel s Johannem a neochotně odhrnul plachtovinu vedoucí do útrob stanu. Oproti svému strohému obyvateli byl bohatě zařízen. Po stranách se tyčily ozdobně vyřezávané sloupy, kde u každého z nich stál ozbrojenec v barvách Branstadu a bedlivě jej pozoroval. V samém středu, v zaplavení mnoha truhel a vzácných koberců, byl dlouhý stůl s více jak dvaceti místy k sezení. Do čela, kde ležela vepřová pečeně a pohár vína, se posadil kníže Petrus, který Bernthalovi posunkem ruky naznačil, aby se posadil též. Ten jej mlčky uposlechl.

"Berntále," natáhl se kníže pro pohár, "jestli mám správné informace, navštívil tě dnes v časných ranních hodinách král Otomar." Slovo král se z Petrusových úst dralo jen ztěžka, nebylo tomu totiž ani týden, co si myslel, že by se králem mohl stát on sám.

"Chtěl bych vědět, o čem jste hovořili," dodal a nenuceně smočil rty v rudém moku.

"Hovořili jsme o Dammeru," sklopil Bernthal víčka. Stejně jako s máti, snažil se vyhnout očnímu kontaktu.

"To vím taky," pronesl kníže suše, "chci vědět koho k vám pošle, a kolik mužů, jaký požaduje tribut a co nabízí."

"Nebyl nijak určitý. Jen mi sdělil, že někoho pošle do Oberdienu a ten nám řekne víc."

"Hmm," na nic dalšího se Petrus nezmohl. Očima se zahleděl do prostoru nad sebou a nezaujatě mnul nohu poháru mezi prsty.

Bernthalovi na zátylku vyrašila husí kůže, svaly v obličeji mu zacukaly. Věděl, že si s ním kníže jen hraje, ale ať se snažil sebevíc, nejistotu svého těla potlačit nedokázal. Nejraději by se teď zvedl ze svého místa a odjel domů. Dokonce byl ochoten ještě jednou vidět pana Walrama umírat, aby tak mohl opravdu udělat. Vzápětí však této své myšlenky zalitoval. Jak jen mohl na něco takového pomyslet. Smrt jeho švagra byla zčásti i vinou jeho bojového poblouznění. Pod stolem si zbožně spojil palce s ukazováky v kruh, který si přiložil k břichu. Správně by měl k levé straně hrudníku, ale nechtěl, aby ho Petrus spatřil, jak se kaje. Jakmile se ale dostane do Oberdiedenu, vyzpovídá se u vikáře. Ano, přesně to udělá.

"To jsi mě moc nepotěšil," rozpohyboval nakonec kníže rty, ale k Bernthalově rostoucí nervozitě si dával s dalšími slovy na čas. Poloprázdný pohár položil na stůl a za Bernthalova roztřeseného trhnutí luskl prsty. Jako by snad věděl, že mě to vyleká. Přemýšlel Bernthal, když se rozhrnul za knížetem závěs, odkud vyšel černý sloužící. Železná obruč kolem krku prozrazovala, že se jedná o otroka.

Petrus bez zájmu nastavil ruku, do které mu přistála rukojeť nože. Pak se podíval dlouze na Bernthala, přičemž si začal odkrajovat pořádně tlustý plátek vepřové pečeně. "Obávám se, že mě budeš muset hlásit podrobnosti, jakmile se něco dozvíš. Je to v nejvyšším zájmu celého Dammeru." Poslední slova zněla obvzlášť krákavě.

"Jak to?" vyhrkl Bernthal to první, co jej napadlo.

"Jak to?" zeptal se kníže, jeho vrásčitá tvář se zkřivila, "jak to? Před čtyřmi lety jsem tvému knížeti zachránil léno. Kdybych nezasáhl, Averholmčané by Dammer začlenili do svého impéria. Myslíš si, že teď ti ostrovní psi nastalého chaosu v novém království nevyužijí? Pamatuj si, že do roka bude další invaze a jediný, kdo ji může odrazit, jsem já." Do dlaně si vzal odříznutý plátek masa a divoce se do něj zakousl, aniž by čekal na Bernthalovu odpověď, s plnou pusou pokračoval: " A jestli věříš, že vám pomůže Otomar, jsi hlupák. Náš králíček bude mít, co dělat, aby si své mladé království vůbec udržel. To co k vám tenhle měsíc pošle, bude tak akorát stačit, aby se Dammer neodvážil odtrhnout, na zastavení vpádu cizí mocnosti to ale nebude v žádném případě stačit."

Ticho. Bernthal seděl jako přimražený, tvář měl otočenou k zemi. Musel by být opravdu hlupákem, kdyby zapomněl na hrozbu Averholmu. Jediné, co nebral v potaz nebo spíše nechtěl brát, byla slabost Otomarova království. Doufal, že dnes ráno dostane od nového panovníka příslib pomoci, ale dočkal se jen neurčitých příslibů a odpovědí a přesně to Petrus věděl. Jeho nabídka proto zněla opravdu lákavě, ale musela mít i nějaký háček.

"A co z toho budete mít vy, když Dammeru pomůžete?" odhodlal se po krátké odmlce knížeti odpovědět. Ten dokousal poslední sousto a usmál se. Jeho kožnatý obličej teď vypadal jako obličej nějakého démona: "Loajalitu."