Batalion zatracených

III.IV. Bastard

"Teď si zatancuješ se mnou ty zrůdo!" zaduněl kdosi za Ber-Gubinými zády. K jejímu překvapení to znělo rozzuřeně. Nevrle se otočila od své oběti na dav žoldnéřů, skrz který se prodíral plavovlasý muž. Bylo mu mezi třiceti až čtyřiceti zimami. Pod rozčepýřeným plnovousem skrýval znetvořenou tvář, která jí připomínala tváře obětí Drtiče lebek. V pravačce svíral zahnutý meč podobný sarillskému safru, ale byl o poznání širší.

"Další vyzyvatel?" promluvila, co nejhlubším hlasem dokázala. Plavovlasý jen přikývl a konečně se dostal do kruhu. Podíval se jí zpříma do očí. Jeho pohled byl plný odhodlání, bez špetky strachu. Jak obdivuhodné.

"Kdo jsi žoldáku?" proklestil si do kruhu cestu i bílý Vladmer. Za ním stál kapitán Koch, který si pohrával se svým dlouhým obočím.

"Je to důležitý? Zabiju tohle zvíře a převezmu vedení nad kumpanií. Na tom jedinym záleží, na ničem jinym." Při slově zvíře se Ber-Gubě zablýskly oči zlostí.

"Přesto bych rád věděl, jak se jmenuješ," naléhal Vladmer. V koutku jeho úst se rozlil nepatrný úsměv.

"Zurar, to je mé jméno. Můžem začít?"

"Ne," překvapil plavovlasého a potažmo i Ber-Gubu Vladmer. "Dobře tě znám bývalý poručíku Zurare z kumpanie Lva. Jsi prý nepřekonatelný jezdec a dobrý důstojník. Chci tě ve svém batalionu."

"To je pěkný, ale nejdřív-"

"Ber-Gubu chci také, takže váš souboj nepřipadá v úvahu. Prostě se s tím oba smiřte," skočil Zurarovi do řeči Vladmer a podíval se s náznakem hrozby na něj a pak i na Ber-Gubu. Po zádech jí přeběhl mráz. Její pán ji nikdy nepřestane nahánět hrůzu, a právě proto ho tak milovala.

"Dobrá, ale toho Siance ušetříš."

"Hmm, to bych mohl," přikývl Vladmer, "jen nezapomeň, že jsem tvůj nadřízený poručíku. Budeš mě oslovovat pane ne jinak."

"Cože můj pane?" zabručela Ber-Guba, že Zurar nestačil ani otevřít ústa. "Ten mužík je můj. Porazila jsem ho. Teď si s ním budu dělat, co chci." Na rtech se jí již perlily sliny, jak lačnila po čerstvé krvi.

"Ne, Ber-Gubo. Najdeme ti někoho jiného."

"Ale nic se nevyrovná masu pravého válečníka."

"Ne," přiblížil se k ní. Jeho rudé panenky hořely nezpochybnitelnou autoritou. Přesně jako tehdy, když se prosekal houfem otrokářů a celý od krve jí řekl, že je volná. To byl ten moment, kdy jí poskočilo srdce, kdy zjistila, že tohoto lidského samce bude následovat do horoucích pekel. "Konec diskuze." A jak řekl, stalo se. Ber-guba se zatnutými zuby překonala svůj chtíč po mase, neznatelně se na projev úcty uklonila a tiše vyčkávala.

"A vy ostatní," adresoval muže okolo, "má ještě někdo kuráž se postavit mému šampionovi?" Jeho oči hledaly druhého vyzyvatele, ale ten jako by se vypařil.

"Nikdo?" zeptal se po chvíli ticha. "Výborně. Kapitáne?"

"Ano, pane?" upustil své dlouhé obočí Koch v striktním vojenském postoji. Paty u sebe, hruď napnutou a ruce těsně podél těla.

"Teď je řada na tobě, seznam muže se vším důležitým. Přiděl stany, těm kteří nemají, připrav zásobovací vozy, děvky a otroky. Ráno očekávám nastoupené mužstvo." Kapitán přikývl a během mrknutí oka začal vydávat rozkazy.

"My jdeme Ber-Gubo," pokynul jí Vladmer.

"Dobrá, lásko," zabrblala si tiše, aby jí Vladmer neslyšel. Kdyby věděl, co k němu cítí, mohl by ji odmítnout a to by neunesla. Ač byla ztělesněním neohrožené válečnice, měla srdce a s ním i slabiny. Jednou takovou slabinou byl i její hlad, když nemyslela na svého pána, myslela na něj. Právě teď se hlásil o slovo. Mysl jí zaplňoval představami o tom Siancovi, a jak se mu zakusuje do těla. Za zvířecího ryku odtrhávala sval od svalu, dokud před ní nezbyla jen kostra a ona uspokojená neupadla do blaženého spánku. Do reality jí uvrhl až pohled na její milovaný Drtič lebek. Láskyplně k němu přikročila a obvázala si jím pas. Pak se rozešla proti davu. Lidé se před ní rozcházeli do stran. Nikdo jí nechtěl stát v cestě. Než dorazila k Vladmerově stolci, zahalila se zpátky do svého pláště, aby nebudila ve zbytku tábora tolik pozornosti.