Follow Your Heart/Roger Taylor ff

princ s koněm nebo bez?

Věnováno Rebary

Stojíme oba dva a čekáme, co bude. Fúrie pořád čumí do těch svých papírů. Roger se na mě dívá, otazníky v očích. Nenápadně naznačuje, ať se zeptám, co bude dál. Dělám, že ho nevidím.

,, Slečno Mc Furryová, co teď bude následovat?" Nakonec se zeptá sám.

Fúrie zvedne oči od papírů, podívá se střídavě na mě i na Roge. Skloní zase hlavu, otočí stránku, rychle něco zapíše a notes zaklapne.

,,Nyní se eventuálně vrátíte na pokoj, počkáme na výsledek rentgenu. A potom se domluvíme na dalším postupu, ohledně korzetu, rehabilitace...Jak moc jste unavený pane Taylore?"

,,Ne moc, proč se ptáte?" Nechápavě na ni zírá.

,,Pokud byste chtěl, mohu vás pustit na malou vycházku do areálu nemocnice. Sestra Rachel by samozřejmě šla s vámi. Svítí hezky slunko, jste bledý, vitamín D je potřeba." Dodá Fúrie a čeká, co bubeník odpoví.

,,Tak to je skvělé, půjdu rád. Na jak dlouho?" Zní fakt nadšeně.
Nechápu, ale pak si uvědomím, že je vlastně pořád zavřený a na čerstvém vzduchu nebyl opravdu dlouho.

,,Tak řekněme do půl dvanácté? Pak bude oběd."

,, Dobře, o půl dvanácté jsem tu." Usměje se zářivě. Pak se otočí na mě. ,, Půjdeme sestři?"

,, Zajisté, jak je ctěná libost, pane Taylore" odpovím suše. Je fakt ,,super",že se nikdo neptá, jestli mě se chce. Ale pacient na první místě, že ano.

Roger se nadšeně hrne do chodby, ke dveřím. Já jdu půl kroku za ním, hlavou se mi zase honí tisíce myšlenek.
Když jsme z doslechu a jdeme chodbou k výtahu, otočí ke mě hlavu.

,, Tobě se nechce, lásko? Ještě se můžeme vrátit."

,,V pohodě, neřeš to" odpovím na půl huby. Přece mu neřeknu,že nechce, když vidím, jak je celej nadšenej, že může jít na vzduch.
Nastoupíme spolu do výtahu. Zmáčknu tlačítko do přízemí, dveře se pomalu zavírají. Výtahová kabina se trhnutím rozjede dolů, mírně se zhoupne. Nemám ráda výtahy. Mám od dětství strach, že v něm uvíznu. Mám trochu i klaustrofobii, takže každá cesta výtahem je pro mě docela psycho. Kde můžu, raději jdu po svých. Výtah jede pomalu, míjíme první patro, dojíždíme do přízemí. Dveře se otevřou, nechám Roge vystoupit prvního, pak jdu já.
Venku se Roger zhluboka nadechne a usměje se.

,, Konečně venku. Po takový době." Nastaví tvář slunečnímu svitu a zavře na chvíli oči. Prohlížím si ho. Je fakt krásnej. Vlasy mu lehce poletují kolem hlavy, rty má pootevřený, řasy jak mrkací panenka. Anděl s ďáblem v těle. Dlouhýma, štíhlýma prstama se pevně drží berlí. Díky korzetu je úplně narovnaný (což v pozdějších letech a vlivem vlastní Rogerovy nezodpovědnosti nebude, a bude lehce nahrbený), stojí pevně a pobyt na čerstvým vzduchu si opravdu užívá. Nemůžu se nabažit pohledu na něj. A nechápu... nechápu, proč zrovna já jsem ta, která teď s ním stojí venku a může bejt v jeho blízkosti.

,,Líbí se ti,co vidíš, miláčku?" Mžourá na mě jedním okem a usmívá se.

,,Jak jsi na to přišel? Jestli ty nejsi tak trochu nafoukanej?" Naoko mu odpovídám trochu naštvaně,ale jó, má pravdu. Líbí se mi,co vidím. On je fakt k sežrání.

,,Rach... lásko, však víš...to já jsem šťastnej, že jsem tady s tebou. To já jsem šťastnej, žes mi odpustila. Miluju tě a slibuju ti, ať se děje cokoliv, vždycky tě milovat budu. To si, prosím, pamatuj." Dokončí vyznání a mě se vlhnou oči.