Follow Your Heart/Roger Taylor ff

konečně doma

Věnováno NikkiNovotn

Do konce týdne Roger poctivě cvičil, poslouchal všechny okolo a jeho hnací silou bylo, že pokud všechno zvládne odcvičit a vychýlení se zmírní, pustí ho domů. Neuvěřitelně se soustředil, při jeho cvičení jsem pochopila to, proč všichni o něm říkají, že nedělá nic napůl. Do všeho jde naplno. Když hraje - láme paličky, když miluje -  láme srdce, když cvičil - lámal rekordy v počtu opakování cviků. Tenhle kluk je přírodní úkaz...do všeho po hlavě...do lásky, do hudby, do zbožňování, do hádek, do nenávisti. Všechno na plnej plyn...prostě nic napůl...
Od našeho posledního sporu, od naší poslední hádky jsme byli v absolutní symbióze. Všechno, co jsem Rogovi navrhla, se vším beze zbytku souhlasil. Vše, co mu řekla ta či ona sestra, všechno odkýval. Dodržoval doporučení lékařů, prostě všechno bylo na dobrý cestě.
Dnes ho čeká poslední rentgen a po něm se rozhodne, jestli půjde už o víkendu,nebo až v pondělí. Ani jeden o tom nemluvíme, ale na Rogovi poznám, že je nervózní. Je nezvykle tichej, od rána moc nemluví, jen trpělivě čeká.

Ozve se lehké zaklepání. Do pokoje vchází doktor Willeby.
Od posledního rozhovoru si Roge vzal do svý výhradní péče. Byl se několikrát i podívat, jak Roger rehabilitoval. Až na pár drobností byl očividně spokojen. Nešetřil chválou jak na něj,tak na mě.

,,Takže kolego, dnes tedy rentgen a pak třeba hurá domů." Usměje se doktor a otočí pohled i na mě.

,,Sestři, půjdete s panem Taylorem jako doprovod. Jak ostatně víte...a pokud vše dopadne dobře, budete se moci od pondělí přesunout na kardiochirurgii. Škoda...jste velice schopná." Maličko se odmlčí a zamyslí.

,,Nechcete po složení zkoušek nastoupit sem? Takto kvalifikovanou a schopnou sestru, jako jste vy Rachel bychom tady určitě uvítali?" Dodá Willeby.

Mrknu okem na Rogera. Vypadá,že  ten kompliment neslyší nebo dělá,že nechce slyšet.

,,Děkuji...pane doktore, to je od vás milé. Ještě nejsem úplně rozhodnutá, ale je pravda,že mi neurochirurgie učarovala a je to obor opravdu velmi zajímavý a rychle se vyvíjející. Ostatně jako každý chirurgický obor." Dokončím s mírným úsměvem a otočím se na Roge, co on na to. Ale vypadá to,že je Roger opravdu hodně nervózní, protože když domluvím a dívám se na něj, on můj pohled opětuje,ale slovně vůbec nereaguje. Dokonce na se na mě dívá s nechápavým pohledem.

,,A...ano sestři, máte jisto jistě pravdu" odtuší nepřítomně, a trochu nejistě se zašklebí. ,,Pane doktore" otočí se na Willebyho ,,Už mohu na ten rentgen?"

,, Jistě, zrovna jsem vám to chtěl říct, že byste měli vyrazit. Máte tam být zhruba za 20 min. To máte tak akorát." S úsměvem odpovídá Willeby.

,,Ok, můžeme?" Otočí se Roger na mě a bez čekání na odpověď vyrazí směrem ke dveřím.

Jdu za ním, ale musím ho předběhnout,abych mu otevřela dveře. Když mě míjí, nejistě se na mě podívá a plaše se usměje.

,, Neboj, bude dobře" špitnu potichu a zavřu za námi dveře. Procházíme chodbou až nakonec oddělení, vycházíme do spojovací chodby, kterou tak důvěrně známe oba. Přes internu, kolem našeho výklenku. Dnes ale není čas ani nálada na nějaký důvěrnosti. Dneska je na pořadu dne dojít na rentgen, osnímkovat a zpátky na oddělení vyslechnout ortel. Jít či nejít... domů...to je oč tu běží, jak by řekl klasik.

,, Myslíš, že už mě pustí?" Nezvykle tiše se ptá, když už jsme skoro u rentgenu.

,, Myslím,že jo. Cvičil jsi poctivě, chodíš už taky moc hezky. Myslím,že už se dočkáš." Ujišťuju tu blonďatou hromádku neštěstí.