Omylem unesená

Kapitola 23

Dělám si legraci – jasně, že jsem Cage doopravdy nepolíbila.

Zase si z vás utahuju. Totálně jsme se líbali.

Než mi stihlo dojít, jak pitomé rozhodnutí to je, políbili jsme se. Nejdřív jenom jemně, ale pak se na mě Cage vrhl. Přitiskl své rty pevně na ty mé, úplně mi to vyrazilo dech. Doslova. Nevěděla jsem, že při líbání je potřeba zadržovat dech, ale najednou to bylo úplně přirozené. Nic ostatního nebylo.

Cage mě nechal převzít kontrolu a já se cítila výjimečná. Měl ruce položené na mých bocích, nenechal je cestovat nikam výš ani níž. Jeho tělo se o mě otíralo, ale netiskl se na mě. Cage nejevil žádné známky toho, že by zamýšlel pokročit dál. Jen stál, jako by se svět kolem přestal točit, a nechal mě útočit na jeho pusu s horlivostí, která překvapila nás oba. Touha, pohánějící mě z odněkud z podbřišku, pomalu uhasínala, zatímco jsem usilovně tiskla své rty na jeho, kousala ho do rtu, naše jazyky kroužící kolem sebe.

Projednou byl Cage příliš zkoprnělý, než aby převzal dominanci. To ve mně vyvolávalo pocit moci a obav současně, mix, který nevěstil nic dobrého. Cage s hlubokým nádechem pootočil hlavu a přerušil náš polibek, prakticky se donutil se ode mě odtrhnout.

Mé srdce bušilo dost hlasitě na to, aby ho Cage slyšel. Jen co jsem jemně vydechla, byl zpátky. Tentokrát jeho pusa zaútočila na tu mou, ještě hruběji než předtím. V jeho polibku nebylo nic jemného, jen touha dominovat. Odtáhl se ale dřív, než jsem ho stihla dráždivě kousnout do spodního rtu.

A pak mi hodil za tričko několik kostek ledu.

„Cagi!" vykřikla jsem, poskakujíc nahoru a dolů ve snaze zbavit se zdroje chladu. Nevím, jestli to bylo šokem nebo ledovými kostkami, ale po zádech mi přejel mráz. Náhlé zchlazení, asi tak ze sta na nulu během dvou vteřin, když jsem byla celá rozparáděná, bylo dost frustrující.

Jeho rudé rty, ty samé, ke kterým jsem byla ještě před chviličkou přitisknutá, se stočily do krásného úsměvu. Ucouvnul, aby mým poskakováním, jak jsem se zoufale snažila zbavit studícího ledu, nepřišel k úhoně. Kostky se mi zasekly pod tričkem někde kolem pupíku. Takhle zkazit intimní chvilku. Nenapadalo mě jiné vysvětlení, proč by Cage něco takového udělal, než že už mě prostě nechtěl dál líbat.

„Bylo to nutné? Proč? Proč, Cagi? Proč jsi něco takového udělal?" brblala jsem, a dál se při tom ošívala. Navenek jsem nejspíš vypadala, jako že tančím, ale byl to hodně divný a rozhodně ne choreograficky secvičený tanec, do ladného baletního sóla to mělo rozhodně daleko. K mé naprosté úlevě se mi nakonec podařilo těch zpropadených zmrazků vody zbavit, a to nadzvednutím trička. Vypadly na podlahu, prakticky roztopené mým tělesným teplem.

Tiše odpověděl: „Ano. Ano, bylo." Jeho pobavený výraz byl z ničeho nic nahrazen vážným, z očí mu zmizely hravé jiskřičky. Konečně se mi podařilo se vzpamatovat. Rudá ve tvářích jsem se pokusila si utřídit zmatené myšlenky a soustředit se na ten zmatek, který jsme právě oba vytvořili... tedy, který jsem vytvořila především já.

Ach bože, to ponížení. Ještě nikdy předtím jsem takhle neztratila kontrolu, a zdálo se, že ani Cage. Oplácel mi polibky, dokonce celou tu akci podporoval! Dokončil, co jsem začala, a já litovala, že jsem vůbec něco začínala. Ale už se stalo, a Cage teď měl v očích výraz, ze kterého jsem se chtěla zachumlat do bezpečí peřin a už nikdy nevylézt.

Tiše, ale o to nebezpečněji zahrozil: „Nemáš nejmenší tušení, s čím si zahráváš, November." Couvnul o další krok, konečně mezi námi bylo dost místa se pohodlně nadechnout. Všimla jsem si, jak křečovitě zatínal pěsti. Bojoval s každým slovem, když mezi zuby procedil: „Doprdele. Žádné. Tušení. Potřebuju kontrolu, November, a ty jsi velmi blízko k tomu překročit únosnou mez."