Omylem unesená

Kapitola 16

Po tom příšerném zápase se sázkami, ze kterého jsem se pořád ještě snažila vzpamatovat, nás Cage zavedl do jedné z místností v lobby hotelu. Vypadala jako obývák nějaké obří vily. Sluneční paprsky pronikaly dovnitř skrze vysoká, zahnutá okna, zasazená do světlých zdí. Za okny, orámovaný černým zdobeným zábradlím, se rozprostíral balkon. Na něm stála stejná žena, které jsem si všimla už předtím v podzemí, ta s dlouhými blond vlasy.

Na obou koncích maličkého balkónu stáli dva muži z ochranky, v oblecích a slunečních brýlích, s rukama založenýma za zády a zamračenými výrazy v pozorné tváři. Přemýšlela jsem, co by asi udělali, kdybych k nim došla a polechtala je... asi by mě zabili. Raději jsem si to rozmyslela. Navíc, Cage mě pevně držel za zápěstí, jako by se bál, že se někam zatoulám, takže polechtat jeho bylo ze hry taky.

Romeo seděl v jednom z vysokých křesel, rozmístěných dokola na mramorové podlaze. V centru kruhu, který ona křesla tvořila, stál skleněný stolek s černou taškou, pistolí a tlustou černou složkou. Bylo to tak drsňácké, že mi chvíli zabralo přesvědčit sama sebe, že je to opravdové, že se to doopravdy děje. Byla bych se i štípla, ale to by moc bolelo.

„Tohle se mi nelíbí," zašeptala jsem Cageovi.

„Nemusí se ti to líbit," zašeptal zpátky.

Znovu jsem se pokusila nenápadně vzdálit, myslela jsem, že si toho nikdo nevšimne. Bohužel, mé úvahy byly špatné. Všimli si úplně všichni, a Cage si mě zpátky k sobě jednoduše přitáhl za rukáv mé bundy. Sakra. Budu to muset zkusit později. Jednoho dne můj plán nonšalantně se vzdálit zafunguje, to vám říkám.

Cage se posadil naproti Romeovi. Micheal, Nick a Heath stáli po jeho boku, a tak jsem tam s nimi stála i já, snažíc se splynout s pozadím a tvářit se, jako že z celé situace naprosto nevyšiluju. Ne, že bych se chtěla chlubit, ale docela se mi to dařilo, tedy alespoň do chvíle, než jsem si všimla chladného pohledu, který na mě vrhala blondýna z balkónu.

Cage s Romeem se začali bavit o Jonahovi. Bylo náročné sledovat jejich konverzaci, protože polovina ze všeho, co zaznělo, byly Cageovy výhružky smrti, které trousil sám pro sebe, a Romeovo klení v italštině, kdykoliv byl frustrovaný. Snažili se domluvit na tom, co si s Jonahem počít.

Cage si poposedl na kraj židle. Všimla jsem si malinké růžové jizvy na jeho zátylku, přímo tam, kde končila linie jeho vlasů. Už dlouho jsem se ho chtěla zeptat, kde přišel k tolika jizvám, ale nikdy na tuhle konverzaci nebyl vhodný čas a ani místo. V Cageových očích se zachytily sluneční paprsky. Třpytily se jako smaragdy, ale měly v sobě víc hněvu i smíchu, než kolik mohl mít onen drahokam. Krutost, smích, pobavení, hněv a bolest... tolik emocí v tak chladném muži.

To byl však důvod, proč byl Cage Vickers na vrcholu potravního řetězce, a proto se tam také tak dlouho držel. Postrádal lidskou empatii a slitování, a přesně to bylo potřeba pro styl života, který Crows vedli, se šéfem, který se v tak mladém věku dostal k neomezené moci. Nevyrůstal s láskou a útěchou, jakou mu mohla dát rodina... a přesto jsem tu pořád stála.

To přesně byla ta otázka, která ve mně celou dobu dřímala. Pokud byl Cage Vickers opravdu tak hrozný, jak o něm všichni říkali, proč jsem ještě nebyla mrtvá? Proč mě tak dlouho nechával naživu, nechal mě být svědkem věcí, které, pokud bych chtěla, by mu zaručily jistý trest smrti? Pro celý svět byli Crows tajní kriminálníci bez podoby. To jsem mohla změnit. Proč by tohle všechno Cage Vickers riskoval?

„Nesouhlasím." Cageova slova se konečně donesla až k mým uším. Napřímila jsem se v křesle a nastražila uši, abych slyšela co nejvíc z jejich rozhovoru. Zároveň jsem se pokoušela ignorovat tu ženu, která po mně neustále ještě vrhala vražedné pohledy. „Je to moc velký risk. Nevybudovali jsme za poslední desetiletí impérium jenom proto, aby se zhroutilo kvůli Jonahovi. Dobře mě poslouchej, Romeo, to nedopustím. Už jednou se pokusil dát všechny informace o nás CIA, a to skrze počítač. Dřív nebo později Jonah promluví, pokud se tak už nestalo."

Romeo se ale nechtěl vzdát: „Respektuji vás, pane Vickersi. Dokázal jste nemožné, hrál jste s policií na schovávanou a vyhrál. Complimenti!A souhlasím, s panem Kingem na útěku bude velmi těžké udržet si soukromí. Ale vražda není řešení a nekladete si tu správnou otázku-"

Cage si odfrkl. „A jakou otázku bych si měl klást?" zeptal se se zaťatými pěstmi.

Romeovy černé oči sklouzly ke mně. Polekala jsem se. Napřímila jsem se a málem spadla, protože mi ztuhly nohy. Cage se otočil a probodl mě chladně zelenýma očima. Micheal, vedle kterého jsem celou dobu stála, se z ničeho nic posunul dál ode mě a blíž k Nickovi. Romeo se chopil skleničky naplněné jantarovou tekutinou a usrknul. „Pane Vickersi, jak si můžete být jistý, že ta dívka nebude mluvit?"

Cage se ušklíbl. „Nemůžu."

„To je nezodpovědné, ne?" Romeovy oči, nalepené na mém obličeji, ani na okamžik neuhnuly. „Hledá vás celý svět. 17letá dívka je, pro muže jako vy, zvlášť pak, když má oprávněný důvod vás k smrti nenávidět za to, co jste jí ze života udělal, velmi nebezpečná, Cagi. O kolik se chcete vsadit, že vaše malé zlatíčko začne mluvit ještě dřív než pan King?"

Cage neodpověděl.

„Navrhuji, abyste nejprve odstranil pěšce a teprve pak se zaměřil na střelce. Dokud je král v ohrožení, kdokoliv může zvolat šach-mat... zvlášť když poté, co se stalo v Sektoru 13, nemáte moc možností, jak táhnout," radil tiše Romeo.

Atmosféra v místnosti se okamžitě změnila. Při zmínce Sektoru 13 všichni, i Micheal, ztuhli, tedy kromě mě. To bylo poprvé, co jsme slyšeli Romea zmínit tu noc. Nechtěla jsem strkat nos do věcí, do kterých mi nic nebylo, a tak jsem zůstala zticha.

„Angelo-"

„-je mrtvý," dořekl jemně Romeo. „Che il bastardo riposare in pace."

Cage se předklonil a promluvil nebezpečně hlubokým hlasem. V ohlušujícím tichu nebylo těžké rozumět každému výhružně pronesenému slovu. „Hra ještě neskončila, a dokud můj nepřítel nezná její pravidla, tak ani neskončí. A i v šachu se dá podvádět. November není hrozbou, Romeo. Jediný, kdo mě přiměje říct šach-mat, není November, je to Jonah."

„Cagi-"

Z ničeho nic se postavil a zatahal se za lem bundy. „Zavolal jsem si tě sem, abych si poslechl tvůj názor, Romeo," zavrčel Cage, „a to se stalo. Jonah King je můj problém, a udělám si s ním cokoliv, co pro nás bude nejlepší. Nepotřebuju svolení, Romeo, a ani tě o něj nežádám. Uvědom si své postavení a hlídej se, co říkáš. Velmi brzy zemře a já si začínám myslet, že ty si nepřeješ, aby se tak stalo."

Romeo ztuhl. „Ty víš, že tak jsem to nemyslel-"

Romeo svou větu nedokončil. V mžiku vedle něj stál Heath a Romeo naříkal bolestí. Známý oranžový sledovací čip mu zablikal na krku třemi světelnými impulzy, a pak zhasl. Heath ustoupil a otřel krev z injekce do černého kapesníku.

„Accidenti a te," zabručel Romeo.

Cageovou odpovědí byl úsměv bez špetky humoru: „Pojistka."

Zavadila jsem pohledem o svou ruku, v ní byl stejný mikročip jako ten Romeův. Šlo v mém případě také o pojistku? Nick a ostatní jsou bez pochyby také očipovaní, ale to je něco jiného. Pracují pro Cage Vickerse. Já ne. Náhlé uvědomění, že Crows budou v kterýkoliv moment vědět na jakém kontinentu, v jaké zemi, ba dokonce i v jakém městě jsem, a budou to o mně vědět po zbytek mého života, bylo více než znepokojivé.

Z tohohle se živá nedostanu, co?