Omylem unesená

Kapitola 13

Po dvou dalších hodinách cesty jsme konečně dorazili k cíli. Cesta autem byla vyplněná nudou a nepříjemným napětím, což museli cítit úplně všichni, včetně řidiče. Konečně jsme dojeli na místo. Vysedli jsme, Cage řidiči něco řekl a ten vzápětí odjel. Během jejich konverzace změnila majitele veliká kupička peněz, ale všichni to ignorovali, a tak jsem se o to pokusila i já.

Musela jsem si neustále připomínat, kdo jsou. Jsou to chicagští Crows, nebezpečná mafie s mezinárodními kriminálními aktivitami, králové nelegálního obchodu se zbraněmi a distributoři drog. Zabili nespočet lidí a zničili život nejednomu důležitému politikovi. Byli to milionáři, s hromadami bankovek a bednami plnými zbraní. Byla to monstra, partička přátel, kteří měli za sebou činy, za které by, kdyby je chytili, zamířili rovnou do Alcatrazu.

Místo, kam chtěl Cage tak zoufale jít, pro ně bylo, s ohledem na to, kým byli, nebezpečné. Vysoká, kovově stříbrná hotelová budova uprostřed města, tak vysoká, že jsem byla jen stěží schopná rozlišit, kde končí střecha a začíná obloha.

Dohnala jsem Micheala a upozornila ho: „Micheali, tohle není bezpečné." Nick s Heathem, kteří šli vepředu, v tu chvíli zmizeli za dvojitými dveřmi hotelu. Cage šel před námi. Fakt, že byl hledaným kriminálníkem a všude kolem chodili lidé, ho ani v nejmenším nevzrušoval. „Co když vás někdo pozná?"

„Klídek, November," zasmál se jemně Micheal a jako pravý gentleman mi podržel dveře, abych mohla projít. „Nikdo neví, jak vypadáme. Navíc, Cage má... dohodu s manažerem téhle budovy. Věř mu. Ví, co dělá. S CIA si hrajeme už deset let. Tohle je to, co děláme, November. Tohle je život Cage Vickerse. Je zvrhlý, ale brilantní."

„Já s vámi jen nechci být spojovaná. Chci se vrátit zpátky ke svému životu v Ivey, s historkou, které má sestra uvěří. Nesednu si s ní k večeři a nezačnu jí vysvětlovat, že mě omylem unesl jeden z nejnebezpečnějších..." nedořekla jsem, protože mi velikost a komplexita budovy vyrazila dech.

Zvenku byla hezká, ale zevnitř byla nádherná. Prostor byl prázdný, ale to jej dělalo na pohled ještě poutavějším. Vstupní hala byla sladěná do zlaté a tmavě fialové, s fialovými huňatými koberci a třpytivými zlatými závěsy, které zachytávaly světlo úplňku vznášejícího se nad Chicagem. Strop byl kupolovitý a tak vysoký, že jsem nebyla schopná rozpoznat, jaké výjevy na něm malíř zachytil. Na jedné ze zdí byl tuleň a nápis Luna Lofts. Pod tím vším se skvěla silueta vrány - Crow.

Páni. To je tak nenápadné.

Vedle mě se znenadání objevil Cage a popadl mne za zápěstí. Při tom nečekaném kontaktu s jeho kůží mi žaludkem projelo zachvění. Jen mě držel za ruku a čekal, zatímco Nick se přehraboval recepčním stolem. Jakmile našel svazek klíčů, několik jich oddělil a hodil po jednom Heathovi a Cageovi.

Cage se bezeslova rozešel směrem k výtahu a mě, kvůli jeho dlani pevně svírající mou ruku, nezbylo nic jiného než klopýtat za ním. „Co to děláme?" optala jsem se zvědavě. V pěti jsme se do té pohyblivé krabice jen tak tak naskládali. Kluci byli obrovští. Opřela jsem si hlavu o Cageovu paži a pokusila se potlačit zívnutí. Musela jsem při tom vypadat strašně hloupě, protože zívnutí se potlačit prostě nedá a nakonec jsem přece jen zívla, takže veškerá snaha byla zbytečná. S ustupujícím adrenalinem z celého dne mě začínalo dohánět vyčerpání.

„Romeo to zrušil," oznámil Cage nahlas. Přesto se zdálo, že jsem byla jediná, kdo to potřeboval slyšet. Jeho noshledi, jak jsem se rozhodla pojmenovat milého Micheala, Heatha a Nicka, byli vždycky naladěni na stejnou myšlenkovou vlnu jako on. „Bude tu zítra ráno."