Omylem unesená

Kapitola 28

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Rána mi vypalovala do ruky díru a byla jsem celá zpocená. Pohled na budík mě překvapil - byly teprve čtyři ráno. Měla jsem pocit, že jsem spala celou věčnost.

V hlavě mi probleskávaly střípky mé noční můry, ale byly tak vágní, že jsem jim nerozuměla. Čím víc jsem se probírala, tím méně jsem si z ní vybavovala. Bylo v ní něco s ohněm. Když jsem zavřela oči, za víčky mi plápolaly oranžové plameny s modrými špičkami nesoucími se k obloze. Ten hororový sen mě tak vylekal, že jsem chvíli jen zoufale lapala po dechu, ne a ne se nadechnout.

Přinutila jsem se otevřít oči, soustředit se na něco jiného než na plápolající žhnoucí plazmu a na bolest popálené, puchýřkovatějící kůže na mé mladé pokožce. Bílé zdi zdobené modrými květinami byly to první, na co jsem se pokusila zaměřit. Cokoliv jiného než oheň. K smrti jsem se ho bála z dobrého důvodu. Druhá věc, které jsem si všimla, bylo Cageovo tiché oddechování vedle mě.

Bušící srdce se mi pomalu začínalo zklidňovat. Minulost byla minulostí. Už se na tom nedalo nic změnit, rodiče byli mrtví. Nic na světě mi je nemohlo vrátit a to byl prostý fakt. Probuzení z toho hrozného snu do ztichlé ložnice bylo tak náhlé, až se mi z toho roztočila hlava a s ní i žaludek.

Okna neměla závěsy. Studené stříbrné měsíční světlo se zasněžené zimní krajiny oknem plížilo dovnitř. Posadila jsem se, nechala oči přivyknout tmě a zaostřila na tmavou siluetu muže spícího vedle mě. Nejspíš ho kvůli ráně bolelo spát zádech, protože ležel na boku. Ruce měl schované pod polštářem, a hlavu měl víc na mé půlce než na své.

Polovinu obličeje mu osvětloval měsíc. Bylo to podobné, jako když spal v helikoptéře cestou ze Chicaga. Ani stopa po krutosti nebo zlu, které měl v sobě, ne jeho pohledném obličeji nebyly ani stopy po stresu. Červené rty měl zlehka pootevřené, zhluboka a pravidelně dýchal tak, jak člověk dýchá jen když tvrdě spí. Tmavé řasy ležící pod jeho očima se mu zlehka zatřepotaly. Tu žhnoucí sytě zelenou barvu si budu pamatovat navždycky. Vlasy měl rozcuchané z toho, jak se v noci převaloval. Vypadal tak klidně, že jsem se bála se jakkoliv pohnout, abych tuhle scénu před sebou nerozrušila, ale potřebovala jsem pryč.

Ne z Alberty, ale z místnosti ano. Se dvěma lidmi uvnitř byla přeplněná. Před tím, než si půjdu znovu lehnout, jsem si potřebovala v soukromí rozpitvat své pocity, a to s pohledem na Cage nešlo, i když spal. Opatrně jsem vyklouzla z postele. Pod bosýma nohama jsem ucítila studenou podlahu a ucukla. Chviličku trvalo, než jsem si na ten pocit přivykla a mohla se rozejít.

Byla jsem v polovině cesty ke dveřím, než se to stalo. A tím myslím to nevyhnutelné. A nevyhnutelným myslím, že jsem stoupla na vrzající parketu, která rozčísla ztichlý pokoj tak hlasitým protestem, že bych se hodně divila, kdyby to Cage neprobudilo.

A víte co? Neprobudilo. S divoce tlukoucím srdcem jsem se s trhnutím zastavila a upřeně jej sledovala, hledala jsem jakoukoliv známku toho, že se probral. Když se ani po minutě nepohnul, s úlevou jsem vydechla a pokračovala vstříc svému nočnímu dobrodružství.

Na balkoně se vršila neporušená vrstva sněhu. Tiše jsem odemkla dveře a vyklouzla ven. Okamžitě jsem se roztřásla zimou, ale bylo to přesně to, co jsem teď potřebovala.Cítit něco jiného než bolest v mé hrudi. Naskočila mi husí kůže a od pusy mi s každým výdechem šly obláčky páry.

Byli jsme ve druhém patře, takže jsem krásně viděla vše pod námi. V okolí domu byly roztroušené skupinky borovic a v dálce, kam až oko dohlédlo, mezi korunami stromů vykukovaly majestátní vrcholky hor. Z komína sousedního domu stoupal kouř. Vysoko na tmavě modré obloze se vyímal měsíc, doprovázený několika hvězdami. Tohle a Chicago bylo neporovnatelné. Z místa, kdy ani uprostřed noci nebylo ani na vteřinu ticho, sem, kde ticho narušoval jen občasný šum stromů a sem tam houkání sovy.