Omylem unesená

Kapitola 24

Ok, možná jsem nebyla ten nejužitečnější člověk, kterého byste kolem sebe v takové situaci mohli mít. A tou situací myslím Federály (než mě Nick upozornil na jejich uniformy, myslela jsem, že to jsou obyčejní policajti), kteří stříleli po únikovém autě s nebezpečnou kriminální organizací, jejíž vůdce byl jedničkou (opravdu, kontrolovala jsem to) na seznamu nejhledanějších zločinců FBI, a jednou rukojmí s chybějícím obočím, která s nimi šla dobrovolně, a nevarovala tohoto vůdce před kulkou, která byla nyní zavrtaná v temeni hlavy uvedeného vůdce.

Nevěděla jsem, jak reagovat, protože jsem pořád nemohla uvěřit, že se mi něco takového děje. Cage byl vinou ztráty krve v bezvědomí (ne mrtvý, díkybohu). Heath byl celý od krve a zadní sedadlo našeho auta vypadalo jako místo činu. Uvažovala jsem, že bych se nabídla, že jim vystřihnu náplast ve tvaru kočičky, ale to by, hádám, nikomu nepomohlo.

„Musíme k Delie," řekl Nick, jeho hlas zastřený panikou. Asi se takovéhle věci nestávaly ani jim. Cage Vickers byl tím jedním člověkem, kterého měli chránit. Jejich životy za ten jeho, že? Malá část mě si Cageovo zranění vyčítala. Kdybych jen tak dlouho nezdržovala, nebo kdybych nezdržovala vůbec... Těch cenných pár vteřinek navíc v jedoucím autě mohlo mezi námi a policejními agenty vytvořit dostatečnou vzdálenost na to, aby k nám kulka nedoletěla.

„Já vím," odpověděl Micheal a zpětným zrcátkem pohlédl na Cage. Jeho klouby byly úplně bílé, jak křečovitě svíral volant. „Za pár minut tam budeme. November, drž Cage vzpřímeně. Hlídej, aby mu krev netekla do hlavy."

Heath Cage na moment pustil, aby upravil ručník naplněný sněhem. V tu chvíli ovšem auto cuklo a Cageova hlava se skutálela přímo na mé rameno. Vyděsilo mě to a netušila jsem, co dělat. Váha celého jeho bezvládného těla mě zamáčkla do sedačky, že jsem se nemohla pořádně ani pohnout. Cageova krev začínala prosakovat mým oblečením. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila své nervy, vzpomněla si na Michealova slova a s vypětím všech sil se mi podařilo Cage narovnat. I když byl v bezvědomí, bála jsem se ho. Měl zavřené oči a hlavu opřenou o mé rameno. Byl úplně mimo a jeho obličej byl sinavý.

Micheal nás upozornil: „Pozor, bude to drncat."

Heath se natáhl a přitiskl Cageovi ručník zpět na krk právě ve chvíli, kdy auto poskočilo nahoru a dolů přes jednu z děr. Micheal nás vezl kamenitou cestou uprostřed lesíka, který poskytoval soukromí okolním domům. Heathovi se sotva dařilo udržovat Cage ve stabilní poloze. Pořád mu tekla krev a zkrápěla zadní sedadlo do šarlatově ruda.

Množství krve, které Cage už ztratil, mi dělalo zatracenou starost. A já už jsem v sobě zatraceně žádnou starost ani neměla, jak moc jsem byla ustaraná. Uh, ani jsem nevěděla, o čem mluvím. Tak moc jsem se bála, že jsem nemohla ani pořádně přemýšlet. Popravdě, nemohla jsem přemýšlet vůbec, pořádně ani nepořádně. V hlavě jsem měla pusto prázdno, a jen jsem se snažila vstřebat všechny šílenosti, které se právě staly. Crows, jejich životy, bylo to šílenství. Naprosté a totální šílenství.

Cage z ničeho nic zabručel a úplně mě to polekalo.

„Ještě pár vteřin," zamumlal Micheal a odbočil na hliněnou cestu. Na konci příjezdové cesty stál jiný nenápadný domeček, který Federálové možná taky obklíčí, ale to teď nechme stranou. Jo, nechme stranou, že jsem právě byla na útěku před zákonem, a to mě jen stahovalo hlouběji do bažiny mých problémů. Vše bylo v pohodě. Maření spravedlnosti, nic velkého.

Jen co auto zastavilo, všichni se dali do pohybu. Já se hýbat nemohla, Cageova váha mě drtila, ale nestěžovala jsem si, víc než cokoliv jiného mě trápilo Cageovo zdraví. Micheal vběhl do domu, Heath vyskočil z auta a vynášel tašky, a Nick pomáhal ven Cageovi.

„Dostaň ho dovnitř!"

„Delio, doprdele-"

„Možná bude potřebovat krevní transfuzi, na zadní sedadlo jí z něj vyteklo víc než dost."

Z domu vyběhla žena, hádám, že Delia. Měla popelavě šedivé vlasy, pěkné modré oči a na sobě květovanou blůzu. Vypadala, že jí táhne na padesát, a rozhodně příliš nevinně na to, aby se kamarádíčkovala s někým jako Crows. Ustoupila jsem a šokovaně sledovala, jak křičela něco rusky.

„No tak, dostaňte ho dovnitř," urgoval Heath. S pomocí Nicka a Delie Cage doklopýtal do domu. No, spíše byl dovlečen. Byl to zvláštní pohled, muž tak mocný jako Cage Vickers, a takhle bezbranný. V krku se mi udělal knedlík. Micheal počkal, až všichni vejdou do domu, než ke mně přistoupil.

Ustaraně se zeptal: „Jsi v pohodě? Vypadáš, že asi omdlíš."

Pozorovala jsem dům, zevnitř byla tlumeně slyšet hádka. „Byla to moje chyba." Knedlík v krku se mi zvětšil. „Zdržovala jsem. Mohli jsme ujet dál, být tak daleko, že by nedostřelili. Cage umře kvůli mně-"

„November, přestaň," povzdechl si, „nevyčítej si to. Není to tvoje chyba. Co se stalo... stalo se. Cage bude v pohodě. Viděl jsem tu ránu, je to sotva škrábnutí. Nemyslím, že se kulka dostala dovnitř. Navíc, není to poprvé, co Cage postřelili."

„Cože?"

„Ale notak, jsme kriminálníci. Postřelení je-"

„Příšerné, Micheali!"

„Je běžné."

„Běžné? Být postřelený je běžné?" Úplně mi vyrazil dech.

Micheal si vyhrnul tričko a ukázal mi malou kulatou jizvu, přes níž se táhly menší jizvičky od stehů, přímo pod žebry. Všiml si mého zděšeného výrazu a zazubil se. „Jo, November. Stává se to v jednom kuse, buď v klidu. Delia už na nás všech dokázala zázraky, postará se o Cage. A pojďme dovnitř, mrzne."

Micheal se rozešel směrem k domu, a když se po pár krocích otočil, zjistil, že nejdu za ním. Nechtěla jsem jít do domu. Chtěla jsem si lehnout do sněhu a nedělat nic. Chtěla jsem pozorovat svět, jak se točí, a nepohnout u toho jediným svalem. Už jsem toho nadále nechtěla být součástí. Nechtěla jsem být součástí ničeho. „Chci zůstat tady."

Michealův obličej zjihnul. „November-"

„Prosím."

„Dobře," povzdechl si, „můžeš nám ale prokázat laskavost?"

„Jasně. O co jde?"

„Můžeš uklidit tu krev ze sedaček? To auto ještě budeme potřebovat, a nechci na nás přitahovat pozornost, kdyby někdo náhodou nakouknul dovnitř nebo tak. Nejlepší bude na sebe teď nějakou dobu zbytečně neupozorňovat," poprosil mě Micheal jemně.

Vrhla jsem letmý pohled na zadní sedadlo. Na okýnku byl krvavý otisk dlaně, jak Heath otevíral dveře auta. Převrátil se mi žaludek. Všechno bylo tak červené... Ale přinutila jsem se přikývnout. Chlad mi pomáhal se zklidnit, a v domě bych stejně akorát překážela. Bylo lepší, když jsem nikoho neobtěžovala. „Samozřejmě."

„Jdu dovnitř," oznámil mi, „čisticí prostředky jsou v kuchyni, ve skříňce pod dřezem. Vezmi si, co budeš potřebovat, ale nepoužívej bělidlo. Ten puch se zažere do kůže na sedačkách a je z toho ten nejhorší smrad."

Stiskla jsem rty a přikývla. Micheal se na mě smutně usmál a zmizel v domě. Dlouho jsem tam jen stála bez jediného pohybu. Stála jsem a trénovala hluboké nádechy. Moje panika už trochu ustoupila, ale ještě pořád nebyla úplně ta tam. V domě, v horním patře se rozsvítilo světlo. Ať už byla tahleta Delia kdokoliv, mohla jsem jen doufat, že byla tak dobrá, jak ji Micheal vykreslil.

Šla jsem dovnitř a našla kýbl, který jsem hned naplnila mýdlovou vodou, houby (ta žlutá mi připomněla Spongeboba), pár gumových rukavic a spoustu dalších lahví a lahviček s čisticími prostředky. Vrátila jsem se ven, položila kýbl s vodou na zem a zadívala se na krvavé sedadlo.

Rozhodně jsem se chtěla dát do úklidu, nechápejte mě špatně... já jen, že klíčky od auta zůstaly v zapalování.