Omylem unesená

Kapitola 8

Nebyla jsem si jistá, co dělat dál. Nervózně jsem se rozhlédla. Jasně, že tady nebyla žádná okna, vždyť jsme byli pod zemí, k sakru. Ale... byly tu dveře.

Průchod.

Dívala jsem se na ně a dala průchod (jo, to bylo schválně) svým emocím. Bylo to jako ty scény ve filmech, kdy začne hrát andělská hudba a kužel zlatavého světla ozáří hlavní postavu.

Nebyly to ty dveře, kterými jsem přišla, ale únikový východ poblíž poslední kabinky. Po krátké debatě sama se sebou o tom, zda nebude moc podezřelé, pokud si před útěkem ještě skočím na malou, jsem se rozhodla přece jen si nejprve odskočit. Nick vypadal dost mile, tak by mi snad mohl dopřád dostatek času na cokoliv, co jsem se tu chystala provádět.

Bleskurychle jsem se vyčůrala, umyla si ruce a opustila záchody nouzovým východem. Vedl přesně na druhou stranu než ty dveře, za kterými Nick tak poslušně čekal. Připadala jsem si docela... hustě, jen tak odtud odejít. Šla jsem svou 'kráčím jako modelka v reklamě na Pantene, ale zároveň jsem trošku vystrašená, protože jsem přece jen na nebezpečném místě, obklopená nebezpečnými lidmi' chůzí.

Ty dveře nevedly do Bradavic, jak jsem doufala, ale do další chodby, která se podobala té, kterou jsme s Cagem předtím šli. Vše sledovala bezpečnostní kamera. Doufala jsem, že se mi podaří odsud uniknout dřív, než si kdokoliv všimne, že se tu potuluji.

Byli jsme pod zemí. Potřebovala jsem se dostat ven, ale ne na střechu. To znamenalo najít přízemí, nebo alespoň první nadzemní patro. Ještě v helikoptéře jsem si všimla, že jsme přistáli na střeše stříbrné budovy, která stála na okraji města. Aby se mi podařilo dostat se ven, musela jsem jít.

V tom jsem však narazila na další problém - nemohla jsem chodit. Můj kotník začal bolet víc, než bylo únosné. Začal napuchat a po chvíli úplně zatuhl. Ale jen tak tam zůstat stát a přemítat o svém chybějící obočí, pochroumaném kotníku a Fern nepřipadalo v úvahu. Něco jsem zaslechla. Zpozornila jsem. Někdo se blížil a zdálo se, že jde o spoustu lidí. Nad hlavou mi duněly kroky.

Zpanikařila jsem a rozběhla se. Nebo, spíš jsem začala velmi rychle pajdat pryč. Museli zjistit, že jsem zmizela. Nickovi muselo dojít, co se stalo. Jak jsem běžela, kotníkem mi pulzovala dosud nepoznaná bolest. Čím víc jsem se ale vzdalovala, tím víc se vzdaloval i ozvěna dusotu bot. Nakonec nebyla slyšet vůbec, prozatím.

Byla jsem na sebe pyšná. Zahnula jsem za roh a málem zakopla o další nástražný drát.

S divoce bušícím srdcem jsem rychle odříkala motlitbičku. Nad touto konkrétní nástrahou visela nebezpečně vypadající past na medvědy, čekající na spuštění i byť jen nepatrným dotekem. Sama sebe jsem udivovala, že se mi podařilo přežít už tak dlouho. Opatrně jsem drát překročila a pokračovala v cestě.

Hádala jsem, že se blížím k přízemí. Šplhala jsem jedním schodištěm za druhým a doufala, že uvidím nějaké okno. Každé dveře měly nějakou nástrahu a na některých byly i různé zámky. Frustrtovaně jsem pokračovala kamkoliv, kam mě chodby vedly. Co jsem věděla, klidně jsem mohla kráčet zpátky přímo do náručí Cage Vickerse. Podzemní tunely a chodby byly jako bludiště.

Začínala jsem ztrácet naději, když v tom jsem narazila na bílé dveře. Nebyly ničím zajímavé, kromě toho, že neměly zámek a černým písmem se na nich skvěl nápis Soukromý pozemek. Zvědavě jsem je otevřela. Celou dobu jsem se přitom ujišťovala, že za nimi nikde není žádná past. Nebyla.

Co však za nimi bylo mi vyrazilo dech. Ty bílé dveře vedly do chodby, která dále ústila do místnosti vypadající jako obývák, s podlahou ze dřeva a bílého mramoru. Nejistě jsem pokračovala dovnitř. Byl to dům pod zemí - ani tu nebyla žádná okna. Světla zasazená do stropu osvětlovala celý prostor a vytvářela klidnou a harmonickou atmosféru.