Omylem unesená

Kapitola 2

Všechny dveře auta se otevřely, aby ti čtyři obří muži, zhluboka lapající po dechu, naskočili dovnitř. Ten tmavovlasý, který zastřelil policejního psa, seděl za volantem, plešatý na sedadle spolujezdce, hnědovlasý seděl na zadním sedadle nalevo ode mě a blonďák po mé pravé straně.

"Jedem. Co nejdál odsud," zavrčel plešoun, skoro bez dechu. Když jsem si všimla útočné pušky, která mu ležela na klíně, jako by bylo úplně normální, mít na klíně střelnou zbraň, moje nutkání panikařit bylo o to větší. Jen co se v dálce začal ozývat zvuk sirény, motor mého autíčka se probudil k životu. O chviličku později už jsme uháněli štěrkovou cestou rychlostí, ze které se mi chtělo zvracet. Samotnou mě ta rychlost překvapila, netušila jsem, že je jí moje auto vůbec schopné.

Za celou tu dobu mi nedocvaklo, že bych se nejspíš měla pokusit tyhle idioty zastavit, aby neujeli pryč s mým autem i se mnou, tak moc jsem vyšilovala. Když velcí, zlí chlapi ukradnou něčí auto a zároveň ho unesou, zatímco je celou tu dobu honí policajti, nemůže jim přece jen tak zamávat a říct čau, jako by to byli jeho nejlepší kámoši.

Protože nejsou. Jsou to děsivě vypadající lidi s fakt dobrými účesy a zbraněmi, kteří by se nejspíš zasmáli mému chybějícímu obočí a pak mě zabili.

Srdce mi divoce bušilo. Seděla jsem zmrazená na zadním sedadle, s bledým, šokovaným obličejem. Hlavu mi obsadila oslepující panika, což celou situaci ještě zhoršovalo. Ti dva chlapi, kteří byli nacpaní vedle mě, měli na klíně zbraně a na čele srolované lyžařské masky. Byla jsem tak vyděšená, že dívat se kamkoliv jinam než přímo před sebe nepřicházelo v úvahu, zatímco mé auto se dál řítilo štěrkovou cestou rychlostí, která porušovala úplně všechny dopravní předpisy.

Do ticha se ozval naštvaný hlas chlápka sedícího po mé levici: "Doprdele, nečekal jsem, že to půjde takhle."

Bože můj, oni si mě asi nevšimli.

Možná proto, že v autě byla fakt tma. Ani jsem pořádně nerozpoznávala rysy těch dvou chlapíků, mezi kterými jsem byla namáčknutá. Stíny poskakovaly sem a tam, ale vždy se nakonec stáhly zpět do temnoty. Předpokládám, že proto, že jsem byla oproti nim tak maličká, bylo těžší si mě všimnout. Ale stejně, jak si mě mohli nevšimnout? Jak si čtyři živí, dýchající lidi nevšimnou dalšího živého, dýchajícího člověka v tak malém, uzavřeném prostoru, jako je moje auto? Byli příliš zabraní v hovoru. Kdo ví, jestli je to dobře nebo ne.

"Angelo byl krysa, já ti to říkal!" zuřil tiše hnědovlasý, "to, co se stalo ve Vegas, byla všechno jeho chyba, Romeo přišel o celý byznys! Sakra, chlapi, já vám to říkal. Byl to hloupej risk, měli jsme si najít někoho jinýho. Angelo byla sračka. Jeho příběh už od začátku neseděl."

"Promiňte," ozvala jsem se slabě, s divoce tlukoucím srdcem. Byl jen to takový pisklavý šepot.

"Angelo Bentoli je Romeova pravá ruka," namítal řidič. Ve zpětném zrcátku jsem viděla jeho tmavě zelené oči, dívající se přímo před sebe. Byl to fešák, s vojenským účesem a jizvou v koutku vedle červených rtů. Bože můj, vážně jsem ho právě teď okukovala? "Jonah Angela prověřil v systému. Očividně bylo něco špatně. Co se stalo dneska se nesmí opakovat. Dostali jsme se moc blízko, kur*a!"

Angelo Bentoli? V rádiu jsem před chviličkou slyšela o Angelu Martinovi...

"Romeo je mrtvej," ozval se nešťastně chlápek napravo ode mě.

Řidič, a nejspíš zároveň vůdce těchhle čtyř, se na něj zamračil. Nemyslím si, že mě v té tmě viděl. Skrze bundu jsem se začínala potit. Byli tak velcí! Namáčknutá mezi nimi jsem se začínala dusit. "Romeo žije, to ti můžu slíbit. Už jednou smrt předstíral, tak proč by ji nemohl předstírat znovu. Neutekl z Guantanama jenom proto, aby zemřel rukou nějakejch posranejch policajtů. Na to je moc chytrej," řekl. Hlas se mu frustrací prohluboval.