Omylem unesená

Kapitola 21

Seděla jsem na posteli a pozorovala Cage, jak si z ruky odmotává obvazy, pod kterými se schovávala ošklivá růžová jizva, pozůstatek po švýcarském armádním nožíku v mém nebohém autíčku. Jakkoliv si to Cage zasloužil, nemohla jsem se přestat cítit provinile. Nejenom kvůli jeho ruce, ale i kvůli tomu, co jsem udělala venku.

Cage mi od té chvíle neřekl ani slovo.

Abych se mu vyhnula, strávila jsem posledních třicet minut prozkoumáváním chaty. Dohromady tu bylo pět místností. Micheal, Nick i Heath už tu někdy dřív byli, chalupa pro ně byla něco jako domov. A domovem myslím oblečení rozházené, kam jen oko dohlédne, náboje povalující se na zcela náhodných místech a obaly od jídla roztroušené po koberci. Nickův pokoj byl nejhorší. Naopak Heathův, což pro mě nebylo žádným překvapením, vypadal nejuklizeněji.

Největší ložnice, ve které, jak jsem vydedukovala, spal Cage, byla obrovská. Dvoje dvojité dveře vedly na zasněžený balkon. Postel byla povlečená černým saténovým povlečením, ze kterého jsem stále sklouzávala, vedle ní se na nočním stolku nabíjel laptop a na něm, pff, samozřejmě, byla ledabyle pohozená jeho pistole. Zdi byly z třešňového dřeva a podlahu kryl chlupatý zelený koberec.

Cage stál u stolu, před ním ležely nůžky a obvaz. Velký kus si ho utrhl a začal si s ním špatně omotávat ránu na ruce. Normálně bych nic neřekla, ale zoufale jsem toužila přerušit ticho, které otřásalo místností. A malá část mě možná chtěla mít jistotu, že se mu ruka zahojí. Ani nevím, proč jsem to chtěla. Nejspíš proto, že mi Cage ošetřil kotník, a tak bych mu měla tu laskavost oplatit. Tak to určitě bude.

„Musíš si to potřít alkoholem a antibakteriálním krémem," donutila jsem se ozvat. Nevzhlédl, ale přestal motat. Nůžky s rachotem spadly zpátky na stůl.

„Není třeba," zamumlal. Jeho příkrá odpověď se mě trošku dotkla, to přiznávám.

„Když si to omotáš nesterilním obvazem, tak se to nezahojí o nic rychleji, Cagi," vzdychla jsem a postavila se. Venku začalo sněžit ještě hustěji. Přešla jsem přes pokoj, došla k němu a chňapla po smotaném obvazu rychleji než on. Bylo zřejmé, že neposlechne nic, co mu říkám. Někdy se choval jako děcko, a to mě hrozně frustrovalo. Všechno mě frustrovalo. Všechno to teď bylo tak zamotané.

„November." Jeho pohled ztvrdnul. „Nepotřebuju tvoji debilní pomoc-"

„Zanítí se ti to, Cagi!" zalkla jsem se panikou. Proč jsem mu tak zoufale chtěla pomoct? „Tohle-" ukázala jsem naštvaně na zraněnou dlaň, „je nebezpečné. Nezajímá mě, jestli mě nenávidíš, nebo jestli já nenávidím tebe. Pomůžu ti. Nezahojí se to, dokud nezabiješ všechny bakterie, co v ráně jsou. Nemůžeš si to jenom omotat gázou a říct, že je to v pohodě, génie."

Vzdorovitě směrem ke mně zatřepal prsty: „Je to v pohodě, podívej." Rána se mu táhla přes celou dlaň a když ohnul roku, vytrysklo mu z ní několik kapek krve. Kůže kolem řezu byla mrtvolně bílá a opuchlá. Celá dlaň mu pomalu začínala fialovět a navzdory tomu měl stále tu drzost mi tvrdit, že je v pohodě. Když mi tenkrát Cage řekl, že neví, co si se mnou počít, netušila jsem, že ten pocit bude vzájemný.

„Jsi nechutný." Otráveně jsem ho chytila za prsty a přitáhla si jeho ruku níž, abych na ni viděla. Jelikož se za okny už začínalo stmívat, Cage rozsvítil lampičku. „Přines alkohol a nějaký Bepanthen, jestli máš."

Ušklíbl se, ale poslušně odešel vše hledat. Za moment se vrátil s lahví v ruce.

„Ne whiskey, Cagi! Desinfekční alkohol."

Když byl znovu pryč, vzdychla jsem. O chvíli později dovnitř nakoukl bočními dveřmi. „Ten Bepanthen nemůžu najít. Kontroloval jsem lékárničku... Ani nevím, jak to vypadá. Ale pak jsem si řekl, November je tak milá že mi pomáhá, že bych měl něco udělat i já pro ni. Tak jsem ti donesl kámen." Vešel dovnitř, zavřel za sebou, přešel místnost a podal mi kámen. Bez legrace, kámen. Takový ten, který potkáváte všude venku. Kámen. Byl malý, světle šedý a já neměla tušení, co s ním.